AMOR VACUI - zápisky z cesty

Zavolal jsem tedy Lucienne a poprosil ji, aby klec nadzvedla. Dvířka jsem poté bez problémů vsadil, potěšeně se narovnal a začal urovnávat staré knihy, jimiž je klec podložena. V nestřežený okamžik se velká klec, kterou jsem po posledním úklidu podložil zjevně nepořádně, naklonila...
Jak jste si jistě všimli, využíváme lecjakého volného místa k uložení věcí a vršek klece mezi tato místa patří. Kromě další, nevyužívané, klece tam byly různé drobnosti a také velký střešní hřebenáč z poctivé pálené hlíny, čas od času používaný jako domeček pro potkáňata, když se u nás nějaká narodí.
Klec se tedy naklonila a pak šlo všechno strašně rychle. Na Lucienne spadla klec a mně na hlavu střecha, tedy jedna její bývalá součást. Lehce otřesen jsem zabránil pádu naklánějící se klece, pořádně ji zajistil a rozhlédl se. Moje žena evidentně žila, i když ani náraz klece rozhodně nebyl příjemnou záležitostí. Rozhlédl jsem se kolem sebe – hřebenáč byl na kusy...

"Tak o tom prostě musím napsat!" ozval se exhibicionista ve mně. "A vyfotit to!"
Poté, co jsem zdokumentoval situaci, poskládal jsem trosky hřebenáče a uviděl nápis uvnitř, jehož jsem si nikdy předtím nevšiml:

"Hmmm. Tak Bramac! A to je prý střecha na celý život..."
Na čele mám malou bouli a bezvýznamnou odřeninu, zato značkový kus střechy je na kusy. Přemýšlím o tom, co to pro mě vlastně znamená. Už jednou, před osmi lety a jedním měsícem, jsem dostal ránu do hlavy a poněkud se mi při tom rozsvítilo. Někdy o tom budu muset napsat... Nyní jen řeknu, že těch ran tehdy bylo vlastně víc a má hlava to přežila v podstatě bez úhony. Rozsvítí se mi i tentokrát?
A jak této schopnosti využít? Možná bych si mohl začít vydělávat jako muž s ocelovou hlavou. Na velkolepých vyprodaných představeních by mi svalnatí pomocníci tříštili o hlavu střešní krytinu, cihly, náhrobky, panely...
Když jsem dnes jel na kontrolu do blázince, došlo mi, že jsem opravdu praštěný!

linkuj.cz vybrali.sme.sk