AMOR VACUI - zápisky z cesty

Tak například takoví rekonstrukcionisté, snažící se o co nejpřesnější a systematickou rekonstrukci toho kterého náboženství. Zvláště fascinující je taková snaha u stoupenců rodné víry slovanské, kteří se snaží vytvořit komplexní obraz z několika málo střípků mozaiky. Osobně si myslím, že prožitek, osobní zkušenost s božstvy a osobní vize, mohou být plodnější než snaha o vytvoření co nejvěrohodnějšího skanzenu. Často deklarovaný purismus je také na pováženou – ve skutečnosti docházelo v minulosti ke zcela přirozenému míšení a ovlivňování různých náboženství – krásným příkladem je náboženství keltsko-římské. Slovanské náboženství bylo zase evidentně ovlivněno íránským zurvánismem atd. Ke kulturní výměně docházelo bez problémů všude tam, kde k tomu nastala vhodná situace a kde nebyla kánonem exkluzivita vlastní víry. Dá se říci, že když chce někdo trvat na "čistotě" proklamované víry, tak jednak uvažuje v intencích náboženského exkluzivismu přejatého od monoteistů, a jednak ignoruje skutečnost, že víra, kterou "archivuje" je prostě jen jeden výsek z minulosti, který by patrně nikdy nevznikl nebýt právě onoho vzájemného ovlivňování a přejímání, tedy oněch "nečistot".

Jen krátce zmíním problematiku souznění s přírodou – je totiž otázka, jak by se k ní naši pohanští předkové chovali, kdyby měli potřebné technologie. Připomenu jen, že první lidé na americkém kontinentu vyhubili tamní megafaunu a bezpochyby pohanští Maorové zcela změnili tvář Matky Země na Novém Zélandu (což skončilo menší ekologickou katastrofou a válkami o ubývající zdroje...) atd.

Dostávám se k bodu nejzásadnějšímu, bodu, díky kterému nemohu být členem Pohanské federace ani kdybych Velese s Perunem uctíval sebevíc. Je to důraz na tzv. pozitivno. Pohanská federace to formuluje (jako druhý ze tří principů členství) jako „pozitivní ctnosti, které znamenají individuální odpovědnost za objevování a rozvoj vlastní přirozenosti v harmonii s vnějším světem a společenstvím. Toto je také někdy vyjadřováno jako "Čiň co chceš, pokud nikomu neškodíš"."

Ruku v ruce s tím se setkávám ze strany mnohých novodobých pohanů s tvrdým odmítáním satanismu. Rád bych všechny pohany (a rekonstrukcionisty zvláště) upozornil, že ve svých rekonstrukcích zcela opomíjejí pořádání lidských obětí. A že to dělali Germáni, Keltové i Slované nemůže být pochyb. O obětech zvířecích ani nemluvě. Vlastně nemůže být pochyb o tom, že Anton LaVey a jeho verze satanismu jsou oproti praktikám našich skvělých předků hodny svatořečení! No řekněte – co je to za rekonstrukci, když pořádně nestříká krev z hrdla rituálně podřezané oběti?! Když se nesmaží desítky zajatců v hořícím panáku z proutí? Ale, když nic jiného, tak současní pohané napodobují své předky alespoň v tom, že mezi sebou vedou války (byť pouze mediální...).

Samozřejmě jsem rád, že rekonstrukcionisté nepraktikují lidské oběti, což je ale logické, protože doba se změnila a s ní i bohové a přístup k nim. Ale právě problematika lidských obětí je krásným důkazem toho, že více než na rekonstrukci by se měl položit důraz na současný život a na inovaci.

Co zásadně odmítám je ono "Čiň co chceš, pokud nikomu neškodíš" – už proto, že je to naprosto nerealizovatelné krédo připomínající kréda křesťanská založená na vyvolávání pocitu viny. Už svou existencí samotnou někomu škodíme. Vždy jsme někomu překážkou; to, co my vnímáme jako správné, může druhý vnímat jako křivdu, kterou na něm pácháme. Toto krédo je prostě iluze a navíc iluze nebezpečná, protože znemožňuje realistický pohled na vlastní činy a jejich důsledky. Osobně si vyhrazuji právo škodit každému, kdo si to zaslouží (a to nikoli z pohledu nějakého "vyššího principu", ale jen a pouze z pohledu mého). Naši opěvovaní předkové vedli války, zabíjeli, dobývali nová území, plenili, znásilňovali – a opravdu si nemyslím, že tak činili v harmonii s vnějším světem... Činili tak s požehnáním svých bohů – na to nezapomínejme!

Když vzývám Velese, tak jej vzývám s tím, že v jeho jménu a před jeho modlou kdysi tekla krev! Pokud se někdo obrací k božstvům tohoto typu, tak se neobrací k měkkosrdcatým andílkům, ale k divokým silám, které nemají problém se zabíjením, k silám, které s chutí chlemtaly lidskou krev, k silám, které dávaly bojovníkům sílu k polcení lebek! Ovšemže ne všichni členové pantheonů byli takto nelítostní, ale nutno podotknout, že právě tato divoká božstva svým pantheonům obvykle vládla...

Osobně pokládám praktiky některých současných pohanů za nebezpečné právě proto, že podceňují krutou a divokou stránku vzývaných božstev a ta se pak projeví jako Stín z nevědomí (obvykle v tu nejnevhodnější chvíli).

Dle mého názoru by organizace, která má ambici sdružovat pohany všeho druhu, neměla trvat na nesmyslné podmínce o neškodění, protože ta nemá se skutečným pohanstvím opravdu vůbec nic společného...

Závěrem se pozastavím nad samým smyslem pohanské spirituality. Křesťan či muslim slouží Bohu, aby si zajistili kvalitní posmrtný život v nebi. O kvalitní posmrtný život usilují i stoupenci východních náboženství – hinduisté o lepší převtělení, buddhistům jde o zastavení převtělování a setrvání v nirváně. Židé slouží svému Bohu především za účelem naplnění smyslu vlastního národa.

O co však jde pohanům, respektive – oč šlo našim pohanským předkům a oč vlastně jde pohanům současným?

Pro dávné pohany kvalita posmrtného života nesouvisela s morálkou v křesťanském smyslu. Například prestižní místo ve Valhale nebylo vyhrazeno lidem mravným, ale bojovníkům, kteří hrdinně padli v boji (docela by mě zajímalo, kolik stoupenců Ásatrú vstupuje do armády či do Cizinecké legie, aby získali šanci pobývat se svými hrdinnými duchovními předky ve Valhale...). Pro pohany byl celkově důležitější život vezdejší než ten příští a bohové sloužili k tomu, aby ten život stál za to. Jistě se i mezi dávnými pohany našli mystikové, kteří naplňovali určité nejvyšší duchovní potřeby ve smyslu unio mystica, ale většině našich předků šlo především o zajištění dostatku potravy (úrodnost polí, plodnost stád), o zabezpečení zdraví lidí i zvířat a o bezpečnost vlastního kmene (případně o rozšíření vlastního území), což zabezpečovala válečná funkce bohů. Když k tomu přidáme nějakou tu milostnou magii, proklínání nepřátel a podobné záležitosti, máme to v podstatě kompletní.

Oč však jde dnešnímu (evropskému) pohanovi? Chléb si koupí v hypermarketu, když má zdravotní problém, jde k lékaři, a jeho vlastní území zabezpečují mezinárodní organizace (což se nám může a nemusí líbit, ale patrně s tím nic nenaděláme...). Z mého pohledu zůstávají jen dvě cesty. Tou první je uctívání pro uctívání, tedy již zmíněná skanzenová činnost, jejímž výsledkem může být určité emoční uspokojení a relativně neškodná zábava. Nač vlastně dělat rituály zabezpečující plodnost polí, pokud nic nepěstujeme? Druhou cestou je zaměstnání starých bohů jinak, tedy ve změněných podmínkách současné postmoderní situace. K tomu bych přidal nějakou tu gnosi a duchovní prožitky a především kontakt s nižšími bytostmi, které ostatně byly například pro naše slovanské předky důležitější než bohové a které v povědomí lidí přetrvaly také mnohem déle.

Druhou, a nutno dodat, že mojí, cestou je tedy pohanství propojené s praktickou magií a zaměřené na dosahování takového materiálního, emočního a duchovního uspokojení, jaké potřebujeme. Tady a teď a především bez zábran...

S tímto článkem tematicky souvisí moje úvaha 

O dvojím světle, pozitivních lidech a křesťanech, kteří mají v lecčems pravdu...

linkuj.cz vybrali.sme.sk