AMOR VACUI

Čeho se tedy ve sborníku, jehož největší předností je pěkná grafická úprava (a nikterak výjimečné, ale neurážející Wuovy kresby), vlastně dočkáme? Hovoříme-li o poesii, pak je v ní dle mého názoru jen jedna slušná báseň, kterou je Zahradova Podzimní vzpomínka. Má nápad, nekulhá a dokonce ani nikde nezaškobrtne (jen místo "jenž" tam má být "jež"). To ovšem neznamená, že sbírka neobsahuje další dobré texty – několik se jich tam najde, nejedná se však o poesii. Mám na mysli především texty Elijahovy. Jsou povětšinou solidně napsané, jedná se však buď o invokace nebo o poetizující "blognutí" či zápis z deníku. Jako poesie prostě nemohou obstát, ale například text Letní slunovrat si dokáži představit jako pěknou součást nějakého slunovratového rituálu. Obdobně by (až na zaškobrtnutí „dal ... nepřestal" v posledním verši) dobře fungovala jeho Pocta Bohyni. Totéž platí i pro Zahradovu Modlitbu za Imbolc. Další Elijahovy texty (Předjarní bůh, Bez názvu, Vyšší Já, Země) by určitě neurazily coby kontemplativní příspěvky na weblogu. Za poesii v pravém smyslu slova bych je ale nevydával.

Nyní krátce zmíním texty, které (srovnám-li je s těmi opravdu špatnými) mne prostě jen nezaujaly. Občas mají dobrý nápad, ale jsou neobratně napsané. Týká se to Wuovy básně Tanec živlů, Codyho Abyssu (což je takové postadolescentní procitnutí), dvě další Zahradovy básně (Úplňková, Lugnasadh), dále pak tří básní Baraky (Hadí, 3x4, Tmavěmodrá), Berkanina Krutost a Corneliova Otázka. Žádný z těchto výtvorů nemá dle mého názoru valnou hodnotu, ale současně alespoň nepůsobí na čtenáře jako červený hadr. Přečetl jsem je, pokrčil rameny a šel dál...

No, a nakonec jsou zde opravdové antiperly. Tedy pokusy tak špatné, že až stojí za to si je přečíst. Mistrem je v tomto směru rozhodně TPM. Jeho výtvory postrádají jakýkoli rytmus a většinou i nápad, i když v sobě občas alespoň mají ducha rozzlobeného mladého muže... Uvedu několik příkladů za všechny (a nutno dodat, že jsem je vybral víceméně namátkově – máte-li zájem o další, stáhněte si tu knížku a hurá do toho!). Z "básně" O kráse: Krásné se mění, ale nemizí. / Měnit se musí, jinak omrzí. / Nikdy ale nezmizí, zůstává lidskou provizí. Další úryvek je z velmi angažované "básně" Humanista: Co však mohu říci s klidem / i když nejsem duše čistá / já i přesto fandím lidem / jsem humanista. (ze mně se po přečtení těchto "veršů" stal zase o něco větší misantrop...).  A konečně pravý majstrštyk, báseň Touha... a ouha, v níž se dočteme: Toužím po nekonečné lásce... / Chci do konce všech věků milovat a být milován a možná, že i trochu déle. / Chci vždy když lásku pocítím, být zmaten, nejistý a zůstat stát jak přikován. / A všechny, kdo po tom netouží, s chutí poslat do prdele.

TPM ovšem není rozhodně ve svém "perlení" osamocen. Zmíním třeba text Kočka a myš od Asfaloth: Útočí na srdce mé, / jako rozzuřené zvíře, / které po své kořisti lačně jde. (Což mi evokuje Šimka a Grossmanna – Onehdy jsem po ránu točil klikou lanovky...). V dalším textu Asfaloth zase zazní: Jak cizinec si připadám / jenž zajatcem se stal. / Pochopení a svobodu v nitru duše postrádám. (Pouta)

I Zahrada umí překvapit: Moudrost, velikost a dobrota / jsou slova, která letí nad krajem. / Slova o naplnění tvého života / zní nad řekou, nad loukou, nad hájem. (Requiem pro S.R.).

Takto bych mohl pokračovat ještě dlouho, ale myslím, že čtenář už si obrázek udělal. Abych však pouze nekritizoval, připojím několik doporučení. Předně je třeba mladým básníkům doporučit, aby četli poesii. Je to dobrý způsob, jak zchladit hlavu (a zjistíte, že vaše vlastní poetické nápady opravdu nejsou nic nového pod sluncem) a pochytit něco z řemesla (ano, i to do poesie patří!). Tím nejdůležitějším je u psaní poesie (jakož i formálnějších invokací a modliteb) čtení nahlas. Člověk, který by výše uvedené ukázky přečetl nahlas, svůj přednes si nahrál a poté poslechl, a přesto by tyto texty nabídl ke zveřejnění, by dle mého názoru musel trpět absolutní ztrátou veškeré soudnosti. Já se takto, byť bez nahrávání, učil psát (i beletrii) a mohu metodu hlasité četby vřele doporučit. A to nejen autorům, ale i editorům, kteří mají ambice vydat sbírku básní. Jako "koordinátor realizačního týmu" (WOW!) je ve sbírce uvedena Baraka. Nezbývá mi než konstatovat, že odvedla velmi špatnou práci. Já vím, na sbírce se podíleli lidé, kteří se navzájem znají a jsou přátelé, ale sbírka byla zveřejněna pod oficiální hlavičkou Pohanské federace, které tímto dělá nemalou ostudu.

A tak se dostávám k poslednímu zamyšlení: Spousta zveřejněných textů s pohanstvím souvisí jen velmi okrajově a jde spíše o literární výblitky na věčně omílaná osobní či společenská témata. Skutečnost, že takový text napíše někdo, kdo se hlásí k pohanství, z toho nedělá dílo, které by mělo být uvedeno ve sborníku, jenž má určitý, předem definovaný, konceptuální rámec. Zajímalo by mne, na základě jakých uměleckých a ideových kritérií byla díla vlastně vybírána...