AMOR VACUI - zápisky z cesty

Čas od času piji alkohol, hodně kouřím tabák (a občas s ním zažiji změněné stavy vědomí!), v minulosti jsem vyzkoušel marihuanu a hašiš a především lysohlávky, které mne naučily dívat se na svět Jinak. Ale od doby, co užívám antidepresiva, se intoxikacím bráním, neboť se dosti obávám nežádoucího synergického efektu drogy a léků.

Což nic nemění na skutečnosti, že o drogách rád čtu. Mým nejoblíbenějším autorem je určitě Dale Pendell, jehož Prahrmako/Poeia a Pharmako/Dynamis (na český překlad třetího dílu – Pharmako/Gnosis – se nesmírně těším!) patří dle mého názoru ke klenotům světové literatury.

Je tedy skoro až s podivem, že kniha o DMT, látce, která mne vždy velice zajímala, ležela v mé knihovně skoro dva roky, než se dočkala zasloužené pozornosti. Podtitul knihy zní "Převratný vědecký výzkum stavů blízkých smrti a mystických prožitků" a musím podotknout, že tento typ podtitulu na mne rozhodně nezapůsobil tak, jak nakladatel patrně zamýšlel. Po přečtení knihy bych jej přeformuloval asi takto: Poměrně slušně napsaný popis víceméně vědeckého výzkumu účinků DMT, doplněný odvážnými a místy hodně přehnanými hypotézami.

Autor je americký psychiatr, buddhista a nadšenec do psychedelik, jemuž se podařilo probít se americkou administrativně-paranoidní džunglí a dosáhnout realizace výzkumu účinků dimetyltriptaminu, látky, kterou poeticky nazývá "molekula duše". Strassman se domnívá, že tuto látku je schopna vytvářet lidská epifýza a že právě tato substance je zodpovědná za různé mystické stavy, kterých je dosaženo tzv. "přirozenou" cestou (ať již jde o meditace či jinou systematickou duchovní práci nebo o náhlé prozření, jako bylo to Saulovo na mýtické cestě do Damašku). Stejně tak se DMT podílí na specifických stavech vědomí v okamžiku narození, blízkosti smrti a smrti jako takové. Tato tvrzení autor velice dobře dokládá (nejen) významnými podobnostmi mezi popisy těchto stavů, které vznikly "přirozeně" a těmi, které byly navozeny podáním DMT. Místo aby se ale autor sklonil před možnostmi lidského mozku a před zázračností jeho chemie, snaží se tato zjištění zakomponovat do idealisticky pojatého světonázoru, který chápe, zjednodušeně řečeno, mozek jako nástroj, na který duše hraje svou spirituální symfonii. Budiž. Osobně se ale domnívám, že je racionálnější na základě těchto poznatků konstatovat, že i to, co pokládáme za duchovno par excellence, může být, a dle mého názoru také je, funkcí mozku.

Vrátíme-li se k obsahu knihy, pak její první část pojednává o problematice psychedelických látek a jejich výzkumu v minulosti a v současnosti. Autor zde rozvíjí výše zmíněné teorie o DMT a epifýze, zajímavé jsou rovněž sondy do způsobu, jak se proměňoval přístup psychiatrů k těmto látkám (od nemístného nadšení po téměř naprostou tabuizaci) či popis souboje s byrokratickou mašinérií.

Následují pak popisy jednotlivých zážitků, které dobrovolníci prodělali. Autor je roztřídil podle převažujícího rysu na popisy změn osobních pocitů a myšlenek, návštěvy neviditelných světů, setkání s bytostmi, zážitky blízkosti smrti, mystické stavy a "badtripy", tedy zážitky velmi nepříjemné. Zde je nutno říci, že DMT se vyznačuje ohromnou intenzitou zážitku, který může subjektivně trvat i dosti dlouho, ale jehož skutečná délka se počítá v minutách. Tím se odlišuje od jiných, běžněji užívaných psychedelik.

Jednotlivé popisy tak, jak je dobrovolníci podali, jsou bezesporu velmi zajímavým čtením. Současně je vidět, že právě o toto autorovi šlo – biomedicínské hledisko, které bylo oficiálním předmětem výzkumu, bylo jen způsobem, jak výzkum vůbec zrealizovat. Otázkou je, nakolik převratný tento výzkum skutečně byl. Dobrovolníci dostali DMT, měli zvláštní stavy vědomí, něco o tom řekli nebo napsali. Závěr, že podobné stavy vědomí zažívají mystikové či umírající, pro mne zvlášť převratný není a také sám autor tento výsledek očekával. Jediná opravu zajímavá věc je setkání s bytostmi, které má v některých případech stejné rysy jako zážitky lidí, kteří tvrdí, že byli uneseni mimozemšťany. To autor nečekal a překvapilo jej to. Na základě této podobnosti a skutečnosti, že dobrovolníci vnímali setkání jako naprosto reálná a bránili se jejich psychologické interpretaci, rozvíjí autor pseudofyzikální hypotézy o paralelních světech či dokonce o světech z temné hmoty, které se pod vlivem "molekuly duše" stávají pro člověka přístupnými. Netvrdím, že je to apriori nemožné, ale podotknul bych, že lidé z minulých staletí popisovali setkání s anděly a démony, zatímco dnes se lidé setkávají s mimozemšťany. Není to spíše tak, že určité archetypy na sebe berou podoby podle aktuálního stavu společnosti a dějin? Co když se dnes setkáváme s mimozemšťany, prostě proto, že mimozemšťan je pro některé lidi stravitelnější než anděl či démon?

Ovšemže je možné, že existují paralelní světy a nebráním se ani hypotéze, že je možné do nich nahlédnout, ale spíše bych sázel na (kantovskou) možnost, že si realitu utváříme podle určitých obecných všelidských vzorců, podle nichž spojujeme počitky ve vjemy a v obraz reality. Tyto vzorce, ač v zásadě podobné, se mezi sebou liší, srovnáváme-li způsob vidění světa u různých společenstev. Psychedelická látka (a stejně tak spirituální cvičení či extrémní zážitky) má potenciál zmíněné vzorce změnit, rozbít je a přeskupit. Pak bychom neviděli svět paralelní, nýbrž svět, v němž se věc o sobě prostě manifestuje jinak, než jsme zvyklí...

V závěru knihy se autor zaobírá skutečností, že patrně žádný z dobrovolníků, kteří byli DMT vystaveni, se nijak významně nezměnil, nedosáhl žádného trvalého posunu ve vlastním životě, nestal se osvíceným. Strassman se ptá sám sebe, k čemu to pak je vlastně dobré? Tato skutečnost jen potvrzuje můj předpoklad, že psychedelika jako nástroj poznání, pokud jsou  podaná mimo původní šamansko-rituální diskurs, jsou přirovnatelná k demoverzi počítačového programu – ukáží, že něco je možné, mohou inspirovat k další cestě, ale nejsou schopna tuto cestu urychlit či dokonce nahradit.

Autor se v knize se čtenáři dělí často o velmi osobní témata a pocity, včetně chyb, jichž se dopustil či pozoruhodného popisu, kterak byl zavržen vlastní buddhistickou komunitou, ale nezmiňuje jednu skutečně důležitou věc: Vlastní prožitou zkušenost s psychoaktivními látkami. Měl nějakou? Pokládám to pravděpodobné. Vyzkoušel sám na sobě DMT? Možná, že nikoli (látka, s níž pracoval, byla velmi bedlivě sledována). Pokud ano, rozumím tomu, že to nezmínil, pokud nikoli, pak by mě zajímalo, zda je mu to líto...

Závěrem bych si ještě posteskl nad mizerně odvedenou, či spíše vůbec neodvedenou, redakční prací na překladu. Chyby lze najít snad na každé stránce; když ne překladatel, tak určitě korektor měl vědět, že mental ve spojeních jako je mental ilness se do češtiny překládá jako duševní. Číst v takové knize o mentálním zdraví, mentální nemoci a apod. bylo vpravdě utrpením!

Přestože kniha ani zdaleka nedosahuje kvalit knih Pendellových a svým způsobem mne poněkud zklamala, mohu ji všem, které tato problematika zajímá, doporučit.

 * * *

STRASSMAN, R. DMT: Molekula duše. dybbuk – Praha: 2005.

linkuj.cz vybrali.sme.sk