AMOR VACUI - zápisky z cesty

Přemýšlím, nakolik se jednalo o víceméně opodstatněný optimismus a nakolik o prostou pýchu, že toho beztvarého temně šedého démona z hlubin Tartaru dokáži jednou provždy zkrotit. Optimismus snad byl částečně opodstatněný několikaletým úspěšným zvládáním zmíněné bestie, ale nyní nastal čas, kdy mi ta amorfní stvůra žijící ve světě, kde Černé slunce vysává světlo světa, ukázala, jak malý jsem pán. Drtí mne svou váhou, sráží mne na kolena, boří vše, čeho jsem za poslední roky dosáhl, diskvalifikuje mne a dokonce z toho ta bestie ani nemá zvrácenou radost! Dělá to, protože je to její účel. Účel v podobě zbytečnosti, marnosti a bytostné hrůzy. "Tak ty jsi úspěšně absolvoval první ročník vysoké školy? Tak ty jsi vytrval první půlrok v pojišťovně? Tak ty sis dovolil mít plány? ZAPOMEŇ! Zapomeň, protože teď jsem tu já a práci, studium a plány rozdrtím na prach, kterým nasytím svého Temného pána."

Sedí mi to za krkem. Sedí to tam a zatíná drápy. Občas poleví, umožní mi nadechnout se a říci si: "Snad už to bude lepší. Snad už se příští týden vrátím do práce, napíšu seminárku a začnu normálně žít..." A pak mne to opět chytí za krkem a ponoří ještě hlouběji...

Potácím se mezi troskami na prahu nesnesitelna a nevím, co bude dál, nevím, jak dlouho to bude trvat, a nevím ani, zda to přežiju...  

Vynasnažím se.

linkuj.cz vybrali.sme.sk