AMOR VACUI - zápisky z cesty

Usedl jsem na druhé sedadlo k okénku, rozsvítil světýlko nad sebou, vytáhl z batohu sociologická skripta a zvýrazňovač a jal se studovat, nebo jsem se rozhodl, že budu na sociologickém semináři excelovat, deprese nedeprese. Vedle mě usedl spolucestující a autobus vyrazil na cestu...

Četl jsem právě o Durkheimovi, přemýšlel o tom, nakolik jsem definován společností a nakolik jsem svobodná bytost, když v tom jsem si uvědomil, že cítím něco strašlivého. Nejednalo se však o pocit (strašlivých pocitů jsem během probdělé noci prožil nespočet), ale o počuch. Ten zápach byl tak příšerný, že jsem si v první chvíli ani neuvědomoval, že se o zápach jedná. Jeho kvalita se podobala kvalitě intenzivního zdroje světla blížícího se vlnovou délkou k infračervené oblasti, či tónům, které mají blízko k infrazvuku. Na tom smradu bylo cosi téměř transcendentního!

Opatrně jsem se ohlédl...

Snad jsem očekával bytost, jež do autobusu přibyla z některé ze škvír mezi světy, nelidskou lovecraftovskou entitu, tvora tak cizího a nepopsatelného, že můj rozum raději zvolí bezpečnou náruč šílenství, než aby se s ním musel konfrontovat. The Thing On the Next Seat...

Bytost však byla laskavá a vzala na sebe lidskou podobu asi padesátiletého sešlého bezdomovce, takový sušinka ve špinavém sáčku to byl. A smrděl. Páchl. Zatouchal... Ten pach byl velmi bohatý a mnohoznačný, byl dokonalou směsí pachů zkvašených potů, moči a čehosi, co snad mělo něco společného s tabákem. Píši potů, tedy plurál, neboť se na výsledné kvalitě puchu podle všeho podílel pot podpažní, pot nožní, pot rozkrokový i pot celotělový.  Když mi zápach plně vstoupil do vědomí a byl jím řádně zanalyzován, vyvolal odpovídající tělesný pocit – měl jsem co dělat, abych se nepozvracel.

Co teď? pomyslel jsem si. Proč ho vůbec řidič do autobusu pustil? A není to nějaké znamení?

Přemýšlel jsem, jak s celou touto záležitostí naložím. Uvědomte si, že jsem byl opravdu velmi depresivní a část mne, ta nemocná, říkala, že jsem si to zasloužil a mám trpět. Ta poněkud zdravější část omítla pouhé pasivní trpění a uvažovala asi takto: Mám přijmout vše, co přichází a nalézt v tom nějaké poučení? Mám si říci, že Smraďoch je Buddha, jehož jsem potkal na cestě? Co když je ten nepopsatelný puch klíčem k osvícení? Mystické stavy se koneckonců vyznačují nepopsatelností. V tom případě se jedná o puch mystický, transcendentní, boží... Puch jako klíč ke Království... Jak vidíte, i té zdravější části mé mysli pořádně hrabalo...

DOST! Zvolal jsem v duchu, když jsem si všiml, že Smraďoch odložil brýle a chystá se usnout. Představa, že usne a složí mi hlavu na rameno přervala výše uvedené duchovní úvahy a já se zeptal sám sebe: Jak by se v takové situaci zachoval správný satanista?

Odpověď byla zcela jednoznačná...

"Pane, běžte si sednout jinam," prohlásil jsem.

"Ty mě vyhazuješ?" zeptal se Smraďoch.

"Ano."

Muž se zvedl a odvrávoral do zadní části autobusu. Jeho pach byl ještě hodnou chvíli přítomný, ale postupně zeslábl na únosnou míru. Vrátil jsem se k Durkheimovi. Byl můj čin činem společensky definované bytosti nebo aktem svobodné vůle? Odehnal jsem od sebe Buddhu a propásl příležitost k osvícení nebo jsem prostě jen uhájil své přirozené právo nebýt obtěžován zápachem?

(Jeden zenový koan praví: Potkáš-li na cestě Buddhu, zabij ho! Byl-li Smraďoch Buddha na cestě, tak vlastně dopadl docela dobře...;)

A co je na tom všem nejdůležitější? Přece to, že jsem se nepoblil!

linkuj.cz vybrali.sme.sk