AMOR VACUI - zápisky z cesty

COINCIDENTIA OPPOSITORUM

Coincidentia oppositorum, neboli splynutí, sjednocení  protikladů, je v nejrůznějších obměnách zastoupeno ve značné  části magických operací, mystických postupů i filosofií. Je  proto třeba připomenout a uvážit společný zdroj, prapůvod této  myšlenky; zvláště proto, že mnozí o ní meditují a užívají jí,  aniž by se zamysleli, odkud pochází a skutečně rozuměli  prvotnímu východisku.

V dnešní době se mnozí zabývají moudrostmi východu a meditují  nad kruhem jin-jang, či studují alchymické spisy a hloubají nad  míšením bílé a červené tinktury... aniž by tušili, že jde jen o subtilnější, zestetizovanější symboliku lingam (falu) a jóní  (pochvy). Tedy symboliku starobylých kultů plodnosti. Všechny  náboženské, magické či filosofické systémy, které pracují se  splynutím protikladů (v jakkoli sofistikované podobě), vycházejí z představy hieros gamos – posvátného sňatku (či přesněji  posvátné soulože) mezi oplodňujícím a oplodňovanou, bohem a bohyní, nebem a zemí atd. (Rituálně realizované jako soulož  mezi knězem či králem a kněžkou). Přestože prvky tohoto myšlení  nacházíme i v loveckých kulturách (rituální plození zvěře  sestupem do jeskyní – tedy do hlubin země – Matky), největšího  významu nabyly kulty plodnosti se vznikem zemědělství.

Tato myšlenka prošla dlouhým obdobím změn, zjemňování,  symbolisace. Přesto však původní extatické spojení i nadále  přežívá dokonce i v křesťanství (chléb a víno eucharistie).

Na počátku toho byla fascinace zázrakem plození a posléze  zvláště vzkříšením osiva a ještě dříve, než první kněz-bůh vnikl do první kněžky-bohyně, byly praktikovány prosté obřady setby  a sklizně (ve folklorizované podobě na venkově stále  přežívající).

Paradox smrti a vzkříšení osiva zrodil kromě coincidentia  oppositorum v podobě hieros gamos ve všech obměnách a subtilizacích rovněž představu umírajícího boha. Boha, který  hyne (často velmi drasticky – Usíre/Osiris) či odchází do  podsvětí (mezopotámský Dumuzi/Tammuz) aby se vzkříšen vrátil na  svět. Boha, který mizí v hlubinách a vystupuje z nich. V  archaických kultech byla tato myšlenka rituálně realizována  lidskou či zvířecí obětí. Rovněž umírající bůh prodělal množství zjemnění – přes mysterijní bohy antiky a blízkého východu až ke Kristu křesťanů, u nějž je agrární původ do značné míry zastřen (ale nelze si nepovšimnout, kdy se slaví jeho vzkříšení a že je spojeno s rituály plodnosti – byť ne církevními, nýbrž  folklorními. Lidová religiozita ostatně často vypovídá více, než oficiální dogma.)

Na počátku tedy byla setba, rituální soulož, nesublimovaná  sexuální symbolika a lidská oběť. To vše představuje jednu část  náboženského myšlení, přežívající dodnes. Část, která se mísila  (coby ženský prvek!) s nebeským bohem Otcem kočujících pastevců  (paleolitické lovecké myšlení stále částečně přežívá v obou  těchto větvích). Výsledkem je pak například křesťanství (Nabízí  se velmi svůdná myšlenka, že Otec je nebeský bůh pastevců, Syn  mysterijní bůh zemědělců a Duch Svatý má svůj původ už v paleolitu). Myšlenku eucharistie, coby nejen odraz coincidentia oppositorum, ale i vzpomínku na rituální kanibalismus, pouze podotýkám.

Na závěr této krátké úvahy tedy shrnuji: Dokud pro nás nebude klíčící obilí opět zázrakem a nikoli pouze biologickým procesem, nikdy nepoznáme TAO.

linkuj.cz vybrali.sme.sk