AMOR VACUI - zápisky z cesty

Jak a čím poměřovat kvalitu života?

Kvalitu výrobku či služby lze posuzovat z různých úhlů pohledu, nicméně zásadní je v tomto směru uspokojení či neuspokojení zákazníka. Jak však změřit kvalitu života?

Jaký zvolit etalon, když je každý člověk a tím i každý život jiný? Je zřejmé, že faktory jakými jsou délka života, shromážděný majetek, počet přátel, vydařené manželství či zdárné děti nelze považovat za obecně platná kritéria. Někdo prožije kvalitní život jako bohatý prostopášník, jiný jako žebravý mnich. Nahlédneme-li na život jako svého druhu symbolický „produkt", nezbývá nám, než najít jeho zákazníka.

Kdo však je oním „zákazníkem", který může a nemusí být s tím či oním životem spokojen? Jeden směr této úvahy by nyní mohl rozvinout člověk věřící v osobního Boha (Bůh jako „zákazník" lidského života... to je pravdu lákavý směr úvah pro teistu...), ale protože já v takového Boha nevěřím, nezbývá mi, než se tázat dál a úvaha se bude zcela zákonitě ubírat dvěma cestami.

Jedním z těchto „zákazníků" je bezpochyby společnost, která zohledňuje vnější aspekt života, tedy to, co užitečného či alespoň zajímavého (nemateriální hodnoty obvykle uměleckého charakteru) jí daný život přináší či nepřináší. Mírou, o kterou se v tomto případě jedná, je míra uznání. Problém je v tom, že v tomto případě setrváváme na relativní půdě a na vztahu mezi životem člověkem a společností. Ocenění kvality života závisí nejen na této kvalitě samotné, ale i na kvalitě společnosti a na jejích proměnách. Uznávaní lidé mohou být dalšími generacemi zavrženi a lidé zneuznaní či zapomenutí mohou být naopak posmrtně vyzdvihnuti. Obdobné je to s našimi blízkými. I oni jsou „zákazníky" našeho života, hodnota, kterou jej poměřují, však kromě prospěchu materiální zahrnuje i emoční složku, tedy naši citovou investici. Ovšem i v tomto případě se ocitáme na půdě relativismu v podobě proměnlivosti lidských postojů k různorodým projevům života v jeho průběhu.

Existuje však měřítko, kterým lze s velkou vypovídací hodnotou poměřovat postoj společnosti i našich blízkých ke kvalitě života. Nejprve se však obrátíme k jedinému východisku z pasti relativismu, k individuálnímu úhlu pohledu, který ukazuje každého jednotlivého člověka jako „zákazníka" svého vlastního života. Kvalita života pak zjevně souvisí s jeho prožitkem. Prožitky jsou však ještě nestálejší, než postoje společnosti k významným osobnostem. Kvalitu lze v tomto smyslu vnímat nikoli jako důsledek uspokojení momentálních chtění, nýbrž jako naplnění vlastní vnitřní pravé vůle či předurčení, jako realizaci toho, co zná židovská tradice pod pojmem sgulla (doslova poklad). „Svobodná vůle je vědomou snahou opatřit si nebo udělat něco, zatímco sgulla je vnitřní síla, nedílná součást duše, nezávisející na našem volním rozhodnutí. Živobytí je vzájemné působení mezi těmito dvěma silami." (Bonder, 2000, s. 28)

Uspokojujeme tedy „něco v nás", vnitřní sílu či spíše vnitřní směřování. Ale jak poznáme, zda jsme tohoto „zákazníka" svým životem uspokojili?

A tím se dostáváme k onomu definitivnímu etalonu kvality života, který současně vypovídá i o kvalitě společnosti. To, co je všem životům v jejich nekonečné rozdílnosti společné, je smrt. Proto lze kvalitu života nejlépe vyhodnotit na základě kvality smrti a umírání, kdy již v podstatě není možné „sejít z cesty" a lze zhodnotit, jaký ten život vlastně byl, zda směřoval tam, kam měl, a zda „stál za to". O stavu společnosti (i našich blízkých) pak velmi dobře vypovídá její vztah ke smrti. Vzhledem ke skutečnosti, že současná společnost smrt (tu skutečnou, nikoli tu mediální) do značné míry vytěsňuje, by mohlo naznačovat, že záměry této společnosti jsou, patrně více než kdy předtím, v rozporu se sgullou většiny jednotlivých lidí. Důsledkem snahy uniknout před faktem smrti je pak únik před vlastním údělem a tím i nahrazení skutečně kvalitního života jeho lacinou imitací.

Literatura:

BONDER, R. N. Kabala peněz. Praha: Alternativa, 2000.

linkuj.cz vybrali.sme.sk