AMOR VACUI - zápisky z cesty

Z některých jsem studoval, z většiny ne, ale baví mne je mít a čas od času jimi listovat a jen tak letmo se seznamovat s tou či onou řečí. Takový flirt s řečí to je, většinou nic vážného, ani ona, ani já nejspíš nechceme, abychom se dostali do řečí...  Odnáším si informace nevýslovné hodnoty, třeba o tom, jak se zdraví Gruzínci (a že "otec" se gruzínsky řekne "mama" a "matka" se řekne "deda"), nebo že fráze "Vylil vaničku i s dítětem." se romsky řekne "Čhiďas o gad, bo arakhľa andre džuv." (což doslova znamená: "Zahodil košili, protože v ní našel veš."). Dokonce i jednu lingvistickou noční můru jsem vytvořil (a pak mi bylo špatně).

Je to absurdní a neužitečné. Vlastně... celá ta věc se sběratelstvím jakéhokoli druhu je v podstatě absurdní. Hromadíte něco, co nepotřebujete (a pokud máte ženu, která vaši vášeň nesdílí, určitě vám dokonale vysvětlí, jak moc to nepotřebujete!) a pak jednoho dne zemřete a ta hromada věcí připadne v nejlepším případě muzeu či knihovně, v horším bude rozprodána třeba na Aukru a v tom nejhorším skončí v kontejneru. Ale na to vy obvykle nemyslíte, protože vám to prostě dělá radost. Tak můj bratr pucuje osmdesát let stará rádia, renovuje je a dělá z omšelého čehosi muzejní exponáty a já utrácím za slovníky. Výsledek je obdobný: Místo, kde by mohla být třeba skříň na šaty, je okupováno sbírkou. Nutno dodat, že bratrova vášeň je prostorově podstatně náročnější, než ta moje...

Proč jazyky? Přišlo to asi tak nějak mimochodem. Vlastně si ani nevzpomínám, kdy jsem si poprvé koupil učebnici či slovník nějakého neobvyklého jazyka s výjimkou japonštiny. Možná, že mi v mém hledání kořenů této prapodivné posedlosti pomůže malá sonda do historie, tedy do jazyků, které jsem se – narozdíl od těch na předchozí fotografii – alespoň trochu učil:

Moje první setkání s cizím jazykem proběhlo, když mi bylo tak šest, možná sedm let. Byl jsem s maminkou ve městě a nějaký muž se jí na něco zeptal rusky. Ona mu rusky odpověděla. Byl to zážitek vpravdě iniciační!

Asi ve třetí třídě základní školy jsem začal chodit na nepovinnou němčinu. Chvíli mě to bavilo, pak méně a nakonec jsem tam víc nechodil než chodil. Nějak to samo odumřelo a to i přesto, že jsem měl zpočátku chuť a nadšení. Obávám se, že tato charakterová vlastnost mne od té doby již neopustila... Nikdy ale nezapomenu první slovíčko, které jsem se naučil: auch – také.

Soustavnější setkávání se s cizím jazykem začalo ruštinou v páté třídě základní školy. Neměl jsem s ní žádný větší problém a fascinovala mě tak jako každý cizí jazyk. Byla povinná a tak jsem se ji učil a nutno dodat, že docela rád. V šesté třídě základní školy jsem měl možnost zvolit si buď angličtinu nebo němčinu. Přestože mi rodiče říkali, že němčina je praktičtější, protože se sotva kdy dostanu do anglicky mluvící země, zvolil jsem angličtinu. Jeden z mála případů v mém životě, kdy se zdánlivě iracionální rozhodnutí ukázalo být tím správným. Následovalo rozhodnutí zdánlivě racionální a – jak se ukázalo – zcela chybné: Do prvního ročníku na gymnáziu zasáhla sametová revoluce a všude vál the wind of change. Dostal jsem na výběr, zda pokračovat v ruštině či se k angličtině začít učit německy. Zvolil jsem němčinu. Výsledek: Rusky jsem zapomněl a německy se nenaučil... Also... Ich Spreche nicht Deutsch...

Když jsem začal studovat filosofii a religionistiku na FF MU, dostali jsme za úkol učit se na jazykovce nějaký další cizí jazyk kromě angličtiny. Domluvili jsme se s mámou, že se společně pustíme do francouzštiny. Máma se ji učila, když jí bylo třiadvacet, protože chtěla vědět, o čem zpívá Edith Piaf. Pak ale přišly jiné povinnosti a normalizační éra nedávala mnoho nadějí k uplatnění tohoto krásného jazyka. V roce 1994 jsme se do francouzštiny pustili společně. První rok byl dobrý – lektorka byla velice příjemná a krásná mladá žena (s šarmem vpravdě francouzským!) a mimo to také uměla naučit. Druhý rok přinesl jinou, mnohem méně motivující, lektorku a také se objevily jiné zájmy (sex, drogy a rock'n'roll). Takže jsem začal francouzštinu flinkat a dnes k tomu mohu říci pouze: Je ne parle pas français...

Nicméně jsem celou tu dobu více či méně cvičil angličtinu, což mi už zůstalo. Četl jsem a občas i mluvil, když bylo s kým. Občas bylo...

O něco později, v roce 1996 přišla latina. Je to až neuvěřitelné, ale byl to první jazyk, který jsem se učil opravdu s nechutí. Ne snad proto, že by mi ten jazyk něčím vadil, prostě přišel v nevhodnou dobu (sex, drogy a rock'n'roll) a člověk, který nás jej na univerzitě učil, byl zaručeně tím nejhorším ze všech jazykových lektorů (v tomto případě, jak uvidíme, v doslovném smyslu!), kterého jsem poznal. Hodiny byly úmorné. Vstoupil do učebny s tím svým obrovským břichem, zasedl za katedru a přečetl jednu lekci ze skript. Občas nás nechal něco odříkat. Pak odešel. Ze zkoušky jsem dostal trojku... Dalším mrtvým jazykem, který jsem se začal na univerzitě učit, byla biblická hebrejština. Bylo to asi o rok později a moc mě to nechytlo. K soustavnějšímu studiu tohoto zajímavého jazyka jsem se dostal až později v souvislosti se studiem kabalistické problematiky. Ale to předbíhám.

Biblická hebrejština mě na univerzitě nudila, nechal jsem ji tedy být a rozhodl jsem se naučit se (jako povinně volitelný pramenný jazyk) japonštinu. Tam se opakovalo něco podobného jako u francouzštiny – první rok byl skvělý. Pan Suzuki byl senzační učitel, který dokázal nadchnout, motivovat i pobavit. Dělal jsem vcelku slušné  pokroky. Ale druhý rok přinesl jiného lektora, který byl mnohem méně inspirativní. K tomu přišly potíže s depresemi a vážný problém v neschopnosti naučit se kandži (čínské znaky – prostě jsem v tom nebyl schopen najít žádný systém, žádné vodítko; a neměl jsem dost píle tu bariéru překonat). Takže i japonština šla postupně do kytek. Nihongowo hanasen...

V roce 2001 jsem se učil portugalsky. Dostal jsem se k tomu krásnému jazyku způsobem, řekněme, netradičním. Bydlel jsem tehdy v dnes již neexistujícím pavlačovém domě na Kopečné ulici spolu s dalšími podobně podivnými existencemi, jako jsem byl já. Pracoval jsem tehdy na půl úvazku jako noční vychovatel v Diagnostickém ústavu pro mládež a žil jsem, jak se dalo. Občas jsem si přivydělal nějakou korunu věštěním, občas jsem se nechal pozvat, nehladověl jsem. Dívka, s níž jsem se na Kopečnou nastěhoval, se se mnou vzápětí rozešla, další se objevila, aby se posléze stala jednou z mých nejvěrnějších kamarádek... Žili jsme vesele a téměř komunitně. Krásné to časy... A bydlel s námi Dalibor. Dalibor byl evidentní alkoholik a neustále neměl peníze na svou část nájmu. Zato pořád mluvil o tom, že umí portugalsky tak, že by v něm ani rodilý Lusitánec nepoznal cizince (Dalibor přeháněl často, ale v tomto směru skutečně nikoli. Strávil mnoho let v Portugalsku a tím jazykem prostě žil). V té chvíli se ve mně zrodil vynikající nápad. Domluvil jsem se se svou tehdejší dívkou (a pozdější kamarádkou), že se složíme na jeho podíl nájmu, pokud nás bude učit portugalsky. Dalibor souhlasil a byl, snad spolu s panem Suzukim, nejlepším učitelem cizího jazyka, jakého jsem kdy zažil. Tedy – pokud měl tu správnou, ani moc malou, ale ani moc velkou hladinu alkoholu v krvi. Lekce probíhaly v blízké hospodě, trvaly asi tři hodiny a pak už bylo třeba pomalu končit, protože podroušenost lektora znemožnila další výuku. Vážně mě to chytlo. Vlastně jsem v té době žil pouze večírky a portugalštinou (práce se v té době měnila v noční můru a tak ta portugalština byla mimo jiné formou úniku). Dalibor mi doporučil kartičkovou metodu studia – neustále jsem měl v kapse nová slovíčka a větší lístečky s gramatikou. Zatímco moje tehdejší dívka nevydržela nasazené tempo a záhy ukončila vztah jak s portugalštinou, tak i se mnou, já jsem vytrval.  I přesto, že je to velmi těžký jazyk (o dost náročnější, než třeba španělština), byl jsem již po třech měsících  schopen portugalsky mluvit a také číst poměrně náročné texty.

Když mi v té době zavolal tehdejší portugalský přítel jedné mé kamarádky, která byla právě na návštěvě v Brně, spustil jsem na něj portugalsky. Hned se se mnou začal bavit o fotbalu. Rozuměl jsem mu, ale pochopitelně jsem nevěděl, co mu na to mám říci, protože jsem studoval jejich řeč a nikoli jejich ligu... Následně jsem se od kamarádky dozvěděl, že mne její João pokládá za homosexuála – protože mluvím moc spisovně.... ;)

Co bylo dál? Řeknu jen, že jsme se s Daliborem přestěhovali do bytu po tetičce, nějakou dobu mne ještě učil, dokončil překlad mých krátkých textů, přeložil knihu Fernanda Pessoy, pak se stala spousta jiných věcí a nakonec musel být odejit, protože bohužel obývám dům plný sousedů a ne samotu u lesa...

Od té doby jsem jej několikrát potkal a každé to setkání bylo smutnější, než to předtím.

Čas od času jsem se k portugalštině vracel, ale už to nebylo ono. Motivace se ztrácela. Peníze na cestu do Portugalska nebyly, portugalské filmy jsem měl dva, přečetl jsem nějaké knížky... Celé období bylo ostatně zahaleno stínem těžkých depresí a na nějaké soustavné studium nebylo dost sil. Aktivní znalost zmizela nejdříve – stejně jako odvaha mluvit. A samozřejmě se ztrácela i znalost pasivní. Ale když jsem si před chvílí prolistoval učebnici z nakladatelství Leda (z té jsem se nikdy neučil a neznám ji), rozuměl jsem všem textům, do kterých jsem nahlédl (a listoval jsem poslední třetinou knihy). Então: Não mais falo português mas compreendo um pouco o que é escrito nesta língua...

Jediný jazyk, jemuž jsem se od té doby intenzivněji věnoval, byla biblická hebrejština. Nejednalo se o soustavnou práci, spíše o určitá nárazová období, kdy jsem se do ní pouštěl a poté ji zase opouštěl. Postupně jsem se smířil s faktem, že na to, abych se stal hebraistou opravdu nemám, takže jsem se spokojil se schopností porozumět těm nuancím hebrejského textu, na které mne někdo upozorní... Studium tohoto jazyka mě naučilo určitému vhledu do problematiky biblického textu, který bych jinak nezískal. Pokud nyní otevřu překlad bible, čtu jej jinak, než předtím...

Co dál? Letos na jaře jsem se chvíli učil esperanto a možná to mohlo začít být i vážné, ale když jsem se zamyslel nad tím, kdo převážně tvoří komunitu esperantistů, nechal jsem to být. Jazyk to je svým způsobem velmi zajímavý, svou aglutinační povahou je blízký třeba japonštině a přitom má indoevropský slovní základ. Není těžké se jej naučit. Jenže: S kým a o čem bych si v něm povídal? O čem bych v něm četl? O tom, jak by měl nahradit angličtinu coby celosvětový pomocný jazyk? O jeho úžasné propedeutické hodnotě? O tom, jak má dva miliony mluvčích? (Ha, ha...). A celá ta utopická, světlem, láskou, křesťanskými ideály a porozuměním prosycená sluníčkovatost...

Nakonec mi (ovšem kromě velmi dobré pasivní a přeci jen poněkud slabší aktivní znalosti hantecu!) zase zůstala jen angličtina. Dost čtu, sleduji množství filmů, jen jsem už dlouho neměl příležitost mluvit, ale myslím, že bych se rozmluvil, bylo-li by třeba. Třeba bude.

Kudy dál? Čas od času sáhnu po nějaké učebnici či slovníku a zatoužím se naučit třeba... třeba dánky!, nebo norsky (v obou variantách!), či snad hausky?, bulharsky? (velmi zajímavý jazyk!), mongolsky? (fascinující aglutinační jazyk!), starobabylónsky?, lojban?...

A pak převládnou chvíle, kdy stojím nohama více na zemi a vážně uvažuji o tom, že opráším ruštinu. To zní reálně. Když poslouchám Okudžavu, vím, o čem zpívá. Ani němčina by nebyla od věci. Už kvůli spisům Gregora A. Gregoria... A francouzština... také mám nějaký základ. Měl bych na co navázat. A kdybych zvládl kandži, mohl bych udělat pokrok v japonštině. Není to nějak principiálně složitý jazyk. A mohl bych si přečíst Kodžiki...

A pak si Lucienne pustí Moonspell a já slyším portugalštinu a stáhne se mi hrdlo (Lucienne o tom neví!) a chce se mi plakat:

Somos memórias de lobos que rasgam a pele
Lobos que foram homens e o tornarão a ser
Ou talvez memórias de homens.
Que insistem em não rasgar a pele
Homens que procuram ser lobos
Mas que jamais o tornarão a ser...

Učil jsem se vícero jazyků, ale jen o jednom z nich, snad, mohu říci, že jím vládnu.

Umím česky... 

*

*    *    *

*

MOONSPELL: FULL MOON MADNESS

linkuj.cz vybrali.sme.sk