AMOR VACUI - zápisky z cesty

CESTA ČASEM

Před nedávnem jsem prožil bolestné, ale také velmi důležité a podnětné setkání... Nezaujatý pozorovatel by viděl asi toto: Jaroslav se potkal s kamarádkou své dívky a rozpomněl si, že ji zná, respektive znal z doby před cca sedmi lety. Povídali si o starých časech a pak šli každý svou cestou. Nic zvláštního.

Ale uvnitř se dělo něco takřka nepopsatelného.

Nesetkal jsem se totiž jen s někým ze své minulosti, ale také sám se sebou. S devatenáctiletým Jaroslavem. Během hovoru mi nabíhaly nejen vzpomínky, ale i pocity s nimi spojené, až jsem jakoby viděl před sebou své devatenáctileté ego. Bylo to děsivé. Vše, co jsem prožil, celých těch sedm let, najednou zmizelo. Nedokázal jsem skutečně vnímat svou dívku, sedící vedle, zapomněl jsem na svého psa, vrátily se pocity dávno zapomenuté.

Udělalo se mi z toho špatně.

V jedné sci-fi o cestování časem je hlavnímu hrdinovi fyzicky špatně, když potká sám sebe. Když jsem to kdysi četl, nechápal jsem. Nyní už ano.

Udělalo se mi špatně ze sebe...

Přišli jsme domů. Ležel jsem a zoufale jsem nemohl usnout – jako už mnohokrát v minulosti. Nemyslel jsem na nic konkrétního, jen mi bylo fyzicky i psychicky mizerně. Postupně jsem se však vracel do přítomnosti.

Když jsem se alespoň částečně vzpamatoval, přišla vhodná doba k přemýšlení...

Kdo byl ten člověk, kterého jsem potkal?

Byl jsem to skutečně já?

Jak bych mohl být někým tak strašlivě jiným?

Nebo lépe:

Jak jsem mohl být někým tak strašlivě jiným?

Myšlenky eskalovaly a nakonec přešly v ticho. Nejen rozumem, ale srdcem jsem poznal, že jsem to nebyl já, a že to nejsem já ani teď. Že se pouze setkala dvě rozdílná ega, každé bylo zděšeno tím druhým a bojovalo o své bytí. Ten boj je vyčerpal. Nezničil, obávám se, ale alespoň oslabil. Viděl jsem (a v této chvíli stále ještě vidím) proměny svého ega, které obaluje a zastiňuje Prázdnotu buddhistů či Eckhartovu boží jiskřičku. Jen se obávám, že tak, jako už po tolikáté, najde si ego nějaká ta zadní vrátka a vrátí se. Zatím se vždy vrátilo. Snad ale bude zase o něco slabší, méně zotročující. Zvláště nyní ale hluboce uvnitř rozumím tvrzení Dona Juana z jedné Castanedovy knihy: "Jediná věc, která má v životě smysl, je boj za vlastní svobodu." Za svobodu od iluze falešného já, od žravého a sobeckého ega, bránícího porozumět podstatě.

Před nedávnem jsem prožil bolestné, ale také velmi důležité a podnětné setkání.

Byl to otřesný zážitek, ale jsem za něj vděčný.

Zase jsem něco málo pochopil...

(2001)

Uplynulo dalších sedm let. Ani o jedné z těch dvou sedmic nelze říci, že byla "tučná" či "hubená", lepší či horší. Prostě uplynulo dalších sedm let a já si uvědomuji, že jsem se na jaře tohoto roku, tedy víceméně přesně po sedmi letech od popsané události, náhodu setkal (když jsme s Lucienne šli pohřbívat potkanku) s dívkou, s níž jsem tehdy chodil. Také mne to rozhodilo, i když rozhodně ne tak silně, jako ono setkání tenkrát.

Pochopil jsem alespoň ono "něco málo"? Pochopil jsem vůbec něco za tu dobu a pochopil jsem něco tehdy? Zdá se mi, že intervaly, které stačí k tomu, abych nepoznával sám sebe, se neustále zkracují. Budu nakonec sám sobě cizí den po dni, hodinu po hodině, okamžik po okamžiku, věčnost po věčnosti? A pokud ano, pochopím něco, nebo setrvám v neustálém nepochopení právě proto, že zde nic k pochopení, rozuměj uchopení a podržení, nebude?

Říká se, že probuzený člověk si vzpomene na všechny své inkarnace. Minulé životy, převtělování... Možná je to všechno úplně jinak. Co když moudří vždy věděli, že není třeba na těle nezávislé duše a mnoha těl – jejích příbytků, ale že stačí jedno tělo a duše v nespočtu jejích proměn? Pak by mýtus o převtělování byl ve skutečnosti metaforou o odhalení iluze stálého já a poznání "minulých životů" by nebylo mystickou bajkou o stěhující se duši, ale metaforou o duši, která nahlédne svou proměnlivost a nestálost. Věčný příběh o vědomí, které si uvědomí skutečnost, že je v každém dalším okamžiku někým více či méně jiným... Ale není i takové poznání jen další iluzí?

Někteří lidé berou příliš vážně to, co píši. Vytvářejí si o mně představy, jako bych byl tím, co zveřejňuji, či, přinejmenším, jakoby se v tom, co zveřejňuji, odráželo něco stálého ve mně, nějaký stav... Kojot je ten, kdo dělá magii, proto je "na opačné straně barikády" (pro "skeptiky" či křesťany), Kojot je skeptik, který zpochybňuje magii (pro leckteré mágy), Kojot je ten kdo je pro radar a má pravicově-liberální smýšlení, Kojot je ten, kdo píše perverzní povídky, Kojot je velice inteligentní a má fascinující šíři záběru, Kojot je onanista...

Prozradím vám tajemství: Kojot není...

linkuj.cz vybrali.sme.sk