AMOR VACUI - zápisky z cesty

Mám tyto stavy pokaždé, když mne čeká něco nového, něco, na co nejsem uvyklý, něco, co je vším jiným, než samozřejmostí. Mám jej nyní, ve chvíli, kdy mě za necelé dvě hodiny čeká obchodní schůzka. Mám všechno nachystané, ale mám současně pocit, jako bych na něco zapomněl. Jako bych něco zanedbal, skoro to připomíná jakousi výčitku svědomí, ale ta výčitka možná souvisí s tím, že bych ty dvě hodiny do schůzky mohl zaplnit něčím užitečnějším než těkáním. Snad právě proto píšu tento veskrze osobní text... Čeho se bojíš, Kojote? Čeho. Co se může stát nejhoršího, než že se nezadaří. To je úplně normální a není třeba se nad tím pozastavovat. Ale ne, toho se nebojím. Už proto, že jakmile schůzka skutečně začne, neklid se zeslabí a postupně vymizí a to i v případě, že se celá schůzka bude vyvíjet od deseti k pěti. O to nejde. Jde o setkání s neznámem. Každý člověk je nositelem velikého neznáma, které mne děsí. Měl jsem tyto stavy, i když v menší intenzitě, když jsem se měl coby terapeut setkat s novým klientem. Měl jsem je také vždy, když jsem šel na výběrové řízení. Bojím se lidí? Ani to není zcela správná odpověď. Ale bojím se toho prvního kontaktu... Zažívám to mnohokrát do týdne a někdy je to tak intenzivní, že si říkám, jestli se na tu práci nevykašlat. Ale každá schůzka, která proběhne, přinese něco nového, poznání dalšího člověka a jeho potřeb. Je to i inspirující. Zvyknu si někdy? Zvyknu si někdy na to permanentní setkávání se s neznámech v člověku, zvyknu si na ty neustálé skoky do temných vod? Nebo si srazím vaz?

V každém případě je to obzvláště působivý způsob setkávání se sama se sebou. Setkávání se sama se sebou v překonávání bariér. Možná se na tu práci opravdu nehodím, ale právě proto bych ji měl dělat. Cesty bez překážek mne nikdy ničemu nenaučily...

linkuj.cz vybrali.sme.sk