AMOR VACUI - zápisky z cesty

První kolo jsem, nutno dodat, že velmi těsně, vyhrál před třemi měsíci, když jsem přežil zkušební dobu. Moje smlouva u Kooperativy byla na šest měsíců, takže zkušební doba de facto pokračovala až do konce srpna. Nyní už je podepsána smlouva nová, tentokrát na rok. Což je určitě povzbuzující, ale v žádném případě to neznamená, že bych měl vyhráno. Zkušenější kolegové mne uklidňují, že první dva roky jsou nejhorší, ale pak už je to dobré... Navíc rozhodně nejsem rozený obchodník – nepatřím k lidem, kteří by prodali i ledničku eskymákovi a rýži do Číny (po pravdě řečeno bych ale takovým typem obchodníka ani být nechtěl), nicméně jsem dokázal "uspět v kvalifikaci a zůstat ve hře". Tak si říkám – je to vlastně moje zásluha? Rozumějte, mluvím zde o determinismu a svobodné vůli v souvislosti se socioekonomickými zákonitostmi. Tedy: Vyhrál jsem skutečně druhé kolo v pověstném rozdělení 80 na 20, nebo jsem od počátku prostě patřil k těm dvaceti procentům lidí, kteří uspějí? Jistě: Bojoval jsem, učil jsem se a chtěl jsem. Ale nebylo to, jak s oblibou říká agent Smith v Matrixu, nevyhnutelné?

Nyní mám dvacetiprocentní šanci, že budu obchodníkem skutečně dobrým, neboli, že budu patřit mezi 20 procent obchodníků, kteří generují 80 procent zisku. Ovšemže na sobě budu i nadále pracovat, budu bojovat, učit se a chtít, ale není i tentokrát výsledek zakódován v čáře osudu definované predispozicemi a osobní historií?

Celá tato záležitost souvisí s problémem identity, s níž zase souvisí další dobrý důvod k bilancování: Přesně před rokem jsem dal výpověď v Lotosu, protože mě ta práce tam tak nějak štvala – už se mi nechtělo bývat do půlnoci v práci, neustále řešit něčí problémy a... ale to je jedno, prostě už se mi nechtělo dělat náročnou a vysilující práci za zcela neadekvátní mzdu (teď dělám náročnou a vysilující práci, ovšem za adekvátní mzdu, což je rozhodně posun k lepšímu;). Tehdy jsem samozřejmě nevěděl, že se ze mě stane pojišťovák, prostě jsem udělal krok do neznáma a čekal, co přijde. Znepokojivě dlouho nepřicházelo nic. Můj pracovní poměr skončil k poslednímu listopadu a nic se nerýsovalo. Šel jsem tedy na pracák a hledal. V druhé polovině prosince jsem si navíc uhnal parádní hexenschuß, když sjem se snažil přivydělat si nějaké peníze nakládáním kamionů...

Pak se naskytla možnost nastoupit od března v Kooperativě. Nabídl mi to bratr, který tu práci dělá už přes čtyři roky. Prý, že za zkoušku nic nedám (BTW: Nesmyslné tvrzení – za zkoušku člověk vždy něco dá, v mém případě to byla spousta práce a nervů). Šel jsem do toho. Tím, po tříměsíčním vakuu, začala další z mnoha změn identity, kterými jsem v životě prošel.

Změny identity – jak to vysvětlit?  Čas od času změním způsob života, do značné míry i žebříček hodnot, změním okruh známých a na minulé období z větší části zapomenu. Není to výsledek vědomého rozhodnutí – prostě to přijde a já se tomu nebráním. Z minulosti si přenesu jen určitou menší část vzpomínek, které jsou kompatibilní s novou identitou. Co se okruhu známých týče, přetrvají pouze vztahy s opravdu blízkými lidmi.

Prošel jsem tedy změnou identity a z terapeuta se stal pojišťovací poradce. Zatímco ještě v prosinci a v lednu mi Lotos chyběl, nyní už je zahalen mlhou pozapomnění. Už si ani nevzpomínám na jména klientů, s nimiž jsem každodenně pracoval. Jdu dopředu a mlha za mnou mne nezajímá. Zvláště, když mám mlhu i před sebou a musím dávat pozor, abych o kameny na cestě zakopával co nejméně. Přílišné ohlížení se by mohlo vést k úrazu...

Co mi z identity terapeuta zůstalo? Upřímný zájem o klienta a jeho potřeby, schopnost naslouchat a být v kontaktu. Ale naučil jsem se něco, co jsem se jako terapeut, navzdory všem kurzům a supervizím, nikdy doopravdy nezvládl: Zajímat se také o sebe a o své vlastní potřeby. Práce v neziskové organizaci s sebou nesla punc obětování se "dobré věci". Mohli mi stokrát říkat, že musím myslet i na sebe, abych mohl pomoci ostatním, mohl jsem to sám radit svým kolegům, ale to "nesení kříže" tam stejně bylo...

Jsem někým jiným, než jsem byl před rokem, a přemýšlím o invariantech (ve fenomenologickém smyslu). Existuje nějaké neměnné jádro mé osobnosti? A pokud ano, pokud tím jádrem není Prázdnota, co je tvoří? Vzhledem k minulým zkušenostem mám pocit, že i to, co vnímám jako jádro, je jen slupka. Slupka ukrytá tak hluboko, že není snadné ji změnit, ale stále jen slupka. Khu (v thelémském smyslu). A pod ní?

linkuj.cz vybrali.sme.sk