AMOR VACUI - zápisky z cesty

Už delší dobu si silně uvědomuji, že stará paradigmata, která jsem dříve přebíral jaksi automaticky a bez větší kritické analýzy, prostě nevyhovují jako základ mého vidění světa. Rozhodl jsem se tedy podrobit je kritice, takříkajíc vystřelit do vlastních řad ve svém nitru a zjistit, co zůstane. Respektive vrátit se ke zkušenosti nicoty a začít stavět něco nového. O to šlo především – nikoli o ničení pro ničení, ale o vyčištění terénu, o přípravu vnitřní parcely k vybudování nové stavby. Je ovšem otázkou, zda je vůbec možné dotáhnout takový proces do konce, tedy zda a nakolik je možné něco takového zrealizovat. Vlastně tu hovoříme o čisté magii, o možnosti tvorby z ničeho. Začnu-li však pochybovat i o pochybnostech samých, je otázkou, zda pokračovat nebo zda se vrátit. Ale kam?

Všechny příspěvky z posledního období jsou zprávy z cesty, nic víc nic míň. Žádný konečný postoj.

Problém je v tom, zda lze tento proces skloubit s praxí.

Kam dál? Ještě hlouběji se ponořit do nicoty a ne-smyslu, nebo prohlásit terén za adekvátně připravený a začít, konečně!, stavět?

Na čem ale stavět?

To, co zůstalo, jsem já. Moje tělo, moje duše, moje zkušenosti. To, co cítím, když provozuji rituál. To nelze popřít – a čerta starýho záleží na tom, jestli je to "skutečné" nebo "jen" autosugesce. Vlastně tu přeci jen, chtě nechtě, hovořím o víře, byť nenáboženské. A jsem zpět u praktické použitelnosti, esteticko-emocionálním přístupu a všech těch ostatních věcí kolem. Prohlásím-li magii za akt víry svého druhu, jsem v souladu s prohlášením, že nemá valného praktického využití. Víra nevyžaduje praktické využití a pokud prakticky využívána je, pak obvykle na něčí úkor a jde vlastně o zneužívání. Jako například u některých sekt. Opět a znovu zdůrazňuji, že "praktickým" v tomto smyslu myslím pragmatickou využitelnost v běžném materiálním životě, hovořím tedy například o finančních či jiných materiálních (a případně mocenských) záležitostech.

Víru nepotřebuji podrobit testu falzifikovatelnosti, ani to nejde. A ani o to nejde.

Volám-li Matku Zemi, odpovídá mi. Volám-li bohy, jsou přítomni.

V čem se pak tato víra liší od víry náboženské? Snad jen v tom, že v ní nejde o bohy samotné, ani o síly, démony a podobné záležitosti, ale o jakýsi hlubší invariant, o cosi nepostižitelného, o kořen všech věcí. Je to Nicota? Možná ano, ale mám silné podezření, že i sám koncept Nicoty je nicotný, iluzorní a stejně nesprávný jako koncept Boha – ať už v podobě osobní nebo neosobní. Až si mág přestane na stará kolena hrát, stane se mystikem? Kdo ví? Dočkám-li, třeba podám zprávu.

Co dál? Kudy kam? Především vrátit se k praxi. Možná doplněné o studium estetické problematiky. Myslím, že si leckterý čtenář neuvědomil, že založení magie na estetickém podkladě není výsměch či legrace, jak by se na první pohled mohlo zdát. Krásno je, z platónského hlediska, idea stejné síly jako Pravda. Nehledě na to, že to, co je krásné, je i pravdivé. Víra založená na práci se vzory a strukturami estetické povahy...

Ještě chvíli se budu také zabývat problematikou "psychotronických" fenoménů kontra skeptický pohled, hlavně proto, abych to dotáhl do konce. Pokusím se najít dělící čáru mezi vírou a vědeckou objektivitou v této oblasti.

Co mi moje zaobírání se ničením starého dalo? Především vidění zostřené sympatetickým vlivem Occamovy břitvy. Věřit neznamená věřit každému nesmyslu. Schopnost vybrat si to, co je opravdu působivé a vnitřně krásné a nikoli jen povrchní. Věřit v umění a nikoli v kýč.

Umění a kýč v magii... No vida. Ale... nezavádím opět další dualitu?

linkuj.cz vybrali.sme.sk