AMOR VACUI - zápisky z cesty

Vědět – chtít – odvážit se a mlčet, praví moudrost hermetiků a v posledním se tak shoduje s Wittgensteinovou tezí.

A přece – někteří mystikové nemlčí. Něco, patrně síla prožitku, je nutí promluvit.

A tak mluví... a výpovědní hodnota toho, co říkají, je z hlediska pozitivismu nic neříkající metafyzikou. Blábolem. Je tomu skutečně tak?

Domnívám se, že ne vždy a ne tak docela.

Wittgenstein není tak strohý, jako klasičtí pozitivisté, když konstatuje: "Existuje ovšem nevyslovitelné. To se ukazuje, je to mystično." (Tractatus logico-philosophicus, 6.522)

Klasický pozitivismus, stejně jako výpovědi některých představitelů soudobé vědy, opomíjejí jeden důležitý fakt – výpovědní hodnotu poesie. Poesie nepromlouvá skrze logickou správnost, oslovuje cosi staršího v nás a vede nás skrze pocity a obrazy někam dál a někam hlouběji, než řeč přesně vymezených pojmů a logické korektnosti. V ní se, řečeno spolu s Wittgensteinem, ukazuje mystično.

Dobrý mystik, který chce přiblížit svou zkušenost, by neměl popisovat – neboť popisnost je principiálně nemožná. Nelze slovy popsat nevyslovitelný zážitek (stejně, jako nelze vysvětlit červenou barvu). Ale lze volit slova tak, aby posluchači a čtenáři tento zážitek přiblížily vyvoláním analogického emočního stavu (nevidomému lze předat pocit červené barvy).

A případně aby jej i nasměrovaly na cestu. Ukázaly ji.

Jsem přesvědčen, že o nevyslovitelném je možno mluvit a psát, ale pouze ve výše zmíněném smyslu. Jakýkoli pokus o deskripci musí skončit zákonitě jazykovou, logickou i faktickou katastrofou. Mystická výpověď, nemá-li býti blábolem, musí být v prvé řadě skvělou poesií!

linkuj.cz vybrali.sme.sk