AMOR VACUI - zápisky z cesty

Stres, úzkost a frustrace. Permanentní napětí. Nepamatuji si, kdy se mi v posledních třech měsících zdálo o něčem jiném, než o práci. K tomu zkouškové období, závazky v oblasti literárních aktivit (do konce listopadu musím napsat jednu knížku), promýšlení nových možností paradigmatického ukotvení magie... Samé merkuriální aktivity. Důsledek: Roztěkanost, nerovozita, neschopnost se zastavit, vypnout, uklidnit se. Potřeboval bych týden volna, kdy bych nemusel na nic z toho myslet, ale to je v současné době naprosto nereálné. Frčím jak na divným tripu...

V práci, kterou dělám, platí Paretovo rozdělení 80 na 20. Dvacet procent přežije, zbytek odpadne. Z těch dvaceti procent je dvacet procent úspěšných, zbytek spíše paběrkuje a posléze většinou také odpadne. Krutá realita. Bojuji tedy vlastní vůlí s empiricky odvozeným nekompromisním pravidlem... Přemýšlím o tom, zda je to jako snaha přechytračit gravitaci. Svobodná vůle nebo predestinace. Jak tohle dopadne? Nejistota. Permanentní nejistota. Dělal jsem si test kariérových kotev a potřeba jistoty byla úplně dole. Nejdůležitější je pro mne autonomie. Mám v tomto směru odpovídající profesi... Kdybych lpěl na jistotě, už bych to dávno vzdal. Tohle je ovšem opravdu až příliš...

Minulý týden mi – k mému velkému překvapení – komise prodloužila výsadu pobírat částečný invalidní důchod. A řekli mi, že mě v práci mají šetřit, protože za mě pobírají daňové zvýhodnění. Už se vidím, jak tohle říkám šéfovi... Checht...

Vzpomínám na slova senseie, který mne před deseti lety učil aikibudo. Dlouho jsem u toho nevydržel, protože mám nepřirozeně krátké šlachy – nebo možná proto, že mám potíž u něčeho dlouhodobě vydržet. Patrně kombinace obojího... Ale zpět k nesmrtelným slovům senseiovým. Vždy nás na tréninku nechal běhat, dělat dřepy a kliky až do naprostého vyčerpání. Teprve když jsme padali na hubu a všechny svaly v těle se chvěly, začali jsme cvičit techniky. "Když nemůže tělo, může duch!" říkával. A myslel tím, že pokud bychom měli sílu, vkládali bychom ji do těch technik, a nemohli bychom se je naučit. Teprve když není síla, je možné uplatnit fígl.

Teď jsem vyčerpaný duševně. Tak, jako to tehdy na tréninku vzdávalo tělo, vzdává to nyní má duše. Každý neúspěch – náhodný či zaviněný vlastní nervozitou, mne duševně oslabuje. Jsem na prahu šílenství nebo na prahu satori, kdy to prostě vzdám, přestanu chtít a vlády se ujme duch? Když nemůže duše, může duch? Možná. Možná se to zlomí ve chvíli, kdy už mi to všechno začne být tak nějak jedno – stejně jako v případě zkoušky ze sociologie...

Mystickému vytržení napomáhá i rozkošná dvojná vazba, jíž jsem permanentně vystaven. Zní takto: Buď sám sebou, chovej se přirozeně a buď dobře naladěný a optimistický. Paráda. Není to sice tak tvrdá dvojná vazba, jako když jeden důstojník říká vojínovi Vztyk! a druhý K zemi!, protože může nastat chvíle, kdy obě podmínky platí. Ovšem když jsem zmožený, ve stresu, mám strach z budoucnosti, chce se mi řvát, a vím, že musím splnit striktně nastavené podmínky mého dalšího setrvání v této práci, pak je to dvojná vazba jako bič!

Vlastně je to v takových chvílích, a v současné době takové chvíle naprosto převažují, typický koan.

Kde leží hranice mezi šílenstvím a osvícením?

A co mě k čertu vlastně čeká?

Překvapení?

linkuj.cz vybrali.sme.sk