AMOR VACUI - zápisky z cesty

V poslední době se nám v bytě rozhemžili moli. Potravinoví moli, abych byl přesný. Podle všeho (a srovnání s obrázky na internetu i celkové logiky věci) jde konkrétně o mola datlového, který žije v obilninách, a donesli jsme jej se zrním pro potkany, patrně hned v několika várkách.

Než jsme to zaregistrovali, byli všude. Nyní nás čeká velká a komplexní demolifikace, ale o tom psát nechci. Prostě si budeme muset vyhradit s Lucienne čas na důkladnou revizi všech zásob, vyhození všeho kontaminovaného a tak. Už teď se mi nechce...  (Neznáte někdo náhodou nějaký snadný a časově nenáročný způsob, jak se zbavit těch prevítů?)

Nicméně mě celá tato záležitost přivedla k hlubšímu filosofickému zamyšlení nadčasového významu. Mol je totiž vpravdě úžasný živočich. Znáte tu anekdotu: "Mladý mol se vrací ze svého prvního letu a hlásí rodičům: Byl jsem skvělý! Všichni mi tleskali!"

Inu, potlesk molům je u nás v posledních dnech na denním pořádku. Zkoušeli jste někdy zabít mola? Rozmáčknout tu mrňavou létající bestii? Nejenže vůbec není snadné jej vůbec trefit. I když se totiž trefíte, zjistíte, že ten bastard vůbec není křehký a je schopen i po solidním úderu vesele odletět mimo dosah tleskajícího Kojota.

Nicméně musím říci, že začínám získávat v ubíjení a rozmačkávání molů jistou praxi. Jsou chvíle, kdy se cítím jako rytíř řádu Jedi – dle kodexu Bušidó považuji sám sebe za již mrtvého, mysl je vyplněná prázdnotou, jsem jen já a mol a ledový klid a pak... TLESK! Mrtvý mol padá k zemi... Někdy mám pocit, že pomalu nastává čas začít to provozovat se zavázanýma očima...

Rozmáčknout mola – symbol všemohoucnosti!

Ach!

S každou další sejmutou obětí

si víc a víc

připadám

jako

 BŮH!

linkuj.cz vybrali.sme.sk