AMOR VACUI - zápisky z cesty

Pohlédl jsem na poličku s kazetami (ve skutečnosti ke zdi připevněné šufle; jeden z mála reliktů kojotího doupěte, který v našem bytě ještě zbyl...) a sáhl po kazetě, jíž jsem koupil asi před dvěma lety ve Slevněnce za pět korun, a kterou jsem si dosud neposlechl: Večery Milana Markoviča (respektive písničky z nich – texty: Ján Štrasser, hudba: Peter Breiner). Proč jsem ji odložil mezi kazety a nechal tak dlouho netknutou? Snad proto, že patnáct let stará politická satira je až příliš neaktuální? Možná. Možná také proto, že jsem Markovičovy satirické televizní pořady sledovával s maminkou – a nevynechali jsme jediný díl! Prožívali jsme ho! Bylo mi osmnáct, zajímal jsem se o politiku a Markovič ke mně hovořil. Bylo to v době kolem rozpadu Československa, tedy v době naplněné silnými emocemi. Tak či onak... Později, snad po dvou letech od rozpadu federace, pro nás začal být Markovič nesrozumitelný. Nemohl za to. Prostě nebylo v našich silách sledovat vedle zpráv z Česka i zprávy slovenské, a bezpochyby trefné satirikovy narážky přestaly padat na úrodnou půdu. Milan Markovič z našeho života pomalu a nenápadně odešel. Abych se do toho příliš nezapletl – možná jsem si kazetu dosud nepustil proto, že jsem se nechtěl ponořit do všech těch emocí spojených s dobou, s maminkou a s celým tím navázaným řetězcem asociací. Ale v tu sobotu večer, poté, co jsem překonal lenost a rozhodl se zasvětit umývání nádobí bohu řádu a učinit tak z aktu všednodenního akt magický (ano, to opravdu jde...), v tu sobotu večer jsem se cítil natolik melancholicky, že jsem vložil kazetu do přehrávače.

Vlastně se zase až takové emocionální drama nekonalo. Objevily se vzpomínky, hezké vzpomínky, a moje melancholie se mírně prohloubila vědomím pomíjivosti s politickou satirou spojené. Mnohdy už jsem se opravdu nechytal; některé písně na mě působily dosti surreálně a získávaly na poetičnosti tím, jak čas odvanul jejich dočasnou konkrétnost...

Jak je to vlastně s časovostí a s nadčasovostí? Existuje nadčasovost o sobě, nebo je nadčasovost jen formou časovosti, která dosud neztratila na své aktuálnosti? Má smysl snažit se o nadčasový přístup a nepokoušet se plýtvat energií na komentování pomíjivého – což bylo, je a troufám si říci, že i bude mým velkým pokušením? Nebo je lepší posloužit svojí tvorbou okamžiku, události, záchvěvu pomíjivosti a nežít v iluzi, že to, co dělám, přetrvá navěky? Jak dlouho bude existovat tento weblog?

Různé takové myšlenky se mi honily hlavou, když jsem poslouchal Markoviče a umýval sklenice (a snažil se je umýt pořádně, aby se neopotily mastnotou, což sklenice rády dělají a Lucienne je pak umývá znovu...).

A potom zazněla poslední píseň na kazetě, píseň nazvaná Ples núl, a ta nadčasová byla. Možná i tato píseň jednou ztratí na aktuálnosti, ale řekl bych, že se tak stane až poté, co přestane existovat lidský rod nebo přinejmenším lidská civilizace tak, jak ji známe.

POSLECHNĚTE SI JI!

linkuj.cz vybrali.sme.sk