AMOR VACUI - zápisky z cesty

Jaroslav A. Polák - Kojot hrající si na filosofa

"The shortest distance between two points is under construction." Noelie Altito

Starší tweety ZDE.

středa, 9. ledna 2008
Houdiniho magický tobogan

Epický a dějově nabitý sen z 12. 1. 2001...

Byl to velice nepříjemný a intenzivní sen. Probudil jsem se nad ránem, v oné podivné hodině mezi vlkem a psem, a ani jsem moc netoužil si jej zapsat; spíš jsem chtěl usnout a zapomenout na něj. Byl jsem zmatený a vyděšený. Ale nešlo to. Nakonec jsem sen zaznamenal, a pak jsem teprve mohl zase usnout...
V tom snu jsem potkal kamarádku, kterou znám a která je velice usedlá, klidná a praktická. Vlastně si spolu ani nemáme co říci. Ve snu byla ale svým pravým opakem. Měla nějaký specielní výcvik, žila dobrodružným životem, ale měla i smysl pro tajemno a poesii. V první části snu se nedělo nic klíčového, podstatná část snu začíná ve chvíli, kdy jsem jí řekl, že znám jedno zajímavé místo, kam bychom mohli zajet. Jeli jsme tam (řídila jako ďábel) a ocitli jsme se někde v polopoušti (prach, uschlá tráva, sem tam keříky...) a na nedalekém pahorku stála pevnost orientálního rázu (jako arabské hrady, včetně minaretu), byla ale černá a zdálo se, že je kovová. Snad jsme se do ní už v té chvíli snažili nějak dostat, ale neúspěšně. Na místě bylo pět mých přátel. Představil jsem je dívce, seděli jsme na prašné zemi a hovořili. Dívka i já jsme najednou měli batohy se zásobami, já jsem měl v batohu i Liber AL vel Legis.
Uvědomil jsem si, že jsme s dívkou docela schopní mágové a umíme získat ptačí podobu – já se uměl měnit v supa, ona v nějakého středního dravce (jestřába či sokola).
Poté z pevnosti vyšel muž orientálního vzezření – byl oděn v hábitu a měl turban na hlavě. Řekl nám, že je herold velkého šáha, pána té pevnosti, a že jeho pán nás žádá, abychom odešli.
Ptali jsme se proč, ale neodpověděl. Zůstali jsme. Takto přišel ještě jednou a vyzýval nás k odchodu. Když přišel potřetí, prohlásil, že dívka a já můžeme vejít, ostatní ať odejdou. Vstali jsme a vzali si batohy. Herold prohlásil, že máme nechat zavazadla na místě. Odhodili (nikoli odložili) jsme je tedy a když jsem se díval na batoh, sesouvající se po svahu dolů, přepadla mě velká úzkost, hlavně proto, že v něm mám Liber AL. Zajímavé je, že mě netrápil fakt, že odhazuji jeden z nejvýznamnějších magických textů minulého století, ale to, že se můžu ocitnout v situaci, kdy nebudu mít co číst. Herold zmizel, ostatní také. Došli jsme k pevnosti a stoupali po velkých ocelových schodech. Šlo to hodně těžko, jakoby se najednou podstatně zvýšila gravitace. Zauvažoval jsem, že by bylo příjemné, kdyby ty schody byly jezdící. Pak se před námi otevřela ocelová brána a za ní byl skutečně eskalátor, ovšem vedoucí dolů. Vkročili jsme a schody se najednou rozjely velice rychle a začaly se zplošťovat do jakéhosi pohyblivého chodníku. Strop se prudce snížil a kdybychom rychle nepadli na zadek, urazilo by nám to hlavy. Viděli jsme (nebo se nám to snad objevovalo v mysli) nápisy:

HOUDINIHO MAGICKÝ TOBOGAN!
ZVLÁŠTNÍ ODMĚNA PRO PRVNÍHO, KDO ZDE PŘEŽĲE!
SÁČKY S CUKREM A DNA SUPERMANŮ PRO POVZBUZENÍ. PO POŽITÍ GARANTUJEME 80 PROCENTNÍ ŠANCI NA VZNIK RAKOVINY KOSTÍ DO DESETI LET!
OCELOVÉ ŠELMY ČEKAJÍ NA TY, KDO NEBUDOU BRÁT ZATÁČKY DOST ZOSTRA!

Tato část snu byla velice hektická a těžko popsatelná. Svištěli jsme chodbami, které se snad i rozvětvovaly, kolem se místy povalovaly sáčky s povzbuzujícím karcinogenním cukrem (dívka prohlásila, že nejdříve musíme přežít toto a rakovinou se budeme zabývat později, takže jsme se jimi opravdu posilovali – fungovalo to). Určitě ten sešup trval dost dlouho.
Nakonec jsme se nějak dostali ven z pevnosti (nevím přesně jak, ale určitě vlastním úsilím) a měli jsme pocit, že musíme uprchnout. Proměnili jsme se do ptačí podoby a letěli pryč. Letěli jsme nad pouští a pod sebou jsme spatřili tábořící mágy (věděli jsme, že jsou to mágové). Přistáli jsme. Mágové hovořili naším jazykem. Řekli nám, že jsme v Africe (jmenovali nějakou konkrétní zaostalou zemi), že oni spravují toto místo. Hovořili jsme s nimi o našem zážitku, o rakovině kostí a podobně. Kolonie mágů měla přísnou hierarchii a čím výše postavený a mocnější mág byl, tím byl vyšší i fyzicky. Novicové byly děti. Všichni byli muži. Najednou na nás někdo magicky zaútočil (série ohnivých koulí) a zabil nejvyšší mágy. Věděl jsem, že je to "šáh" a řekl jsem to. Po chvíli táborem proletěl černý paprsek a usekal několik hlav. Dívka a já jsme v poslední chvíli zalehli (podobný pocit typu "málem jsme byli bez hlavy" jako na "toboganu"). Ozval se "šáhův" hlas, který oznámil, že přĳde znovu. Pravomoci vůdce té skupiny přecházely stále na nižší a nižší mágy. Zajímavé je, že si nepamatuji nějakou aktivní obranu z jejich strany. Útoky pokračovaly a nakonec zůstal desetiletý kluk a pár menších dětí. Plakal, že neví, co má jako vůdce mágů dělat, že ještě téměř nic neumí. Snažil jsem se jej povzbudit, pak ale přišel další útok a zabil všechny, kromě nás. Opět jsme s dívkou nabyli ptačích podob a prchali pryč. Za sebou jsme slyšeli "šáhův" smích.
Doletěli jsme do džungle, posadili se na strom a snažili se proměnit zpět. Ale nešlo to – pouze se měnily velikosti našich ptačích těl. Trvalo to delší chvíli, pak jsem nějak zakouzlil a najednou z nás byla jediná bytost – modrá opička se dvěma hlavami (jednou nahoře, druhou symetricky dole) a s osmi končetinami (chápavé tlapky, něco mezi rukou a nohou). Naše myšlení se ale nezměnilo. Napadlo mě, že to je "šáhův" dárek pro prvního přeživšího. Opička byla vyděšeně přimknutá ke stromu, ale současně jsem měl pocit, že ji svírám v náručí...

linkuj.cz vybrali.sme.sk

středa, 9. ledna 2008 | rubrika: Sny |

Tvorba tohoto blogu vyžaduje čas, práci a něco peněz, ale dělám to rád a s chutí. Nicméně pokud jste tu rádi, oceňte moji práci čas od času tím, že podpoříte libovolnou částkou projekt Praga-Haiti nebo sluneční školu Surya. Děkuji.

Teď si chci přečíst:

Novější článek

Starší článek

Co četli ostatní?