Filmy s tematikou oživlých mrtvol, zvláště pak filmy režiséra George A. Romera, mne určitým způsobem hluboce fascinují a silně provokují mou představivost. Je v nich něco archetypálního, bytostně pravdivého, něco, co z těchto filmů dělá díla kultovní, něco, co jim dává přesah a činí je mýtickými. V čem ona mýtičnost spočívá? Jak tyto filmy souvisejí s lidskou duší?
Především je třeba zdůraznit, že oživlé mrtvoly jako archetyp ve skutečnosti nejsou zombie. Zombie je člověk, který byl kouzelníkem, jemuž slouží, okraden o duši, v určitých svých aspektech má k oživlé mrtvole blízko, ale není jí. Oživlá mrtvola je kvalitativně odlišným produktem lidské imaginace, který se poprvé vpotácel na plátna kin v roce 1968 ve snímku Night of the Living Dead. Zamysleme se nad některými aspekty tohoto ponurého mýtu. Jaká vlastně živá mrtvola je?
Především je nerozlišitelná od ostatních oživlých mrtvol. Bez ohledu na to, kým byla v životě, nyní je stejná, jako všechny ostatní. Romero to zvláště dobře ukazuje ve filmu Dawn of the Dead (1978), kde se setkáváme s davy oživlých mrtvol, jež byly původně rozlišenými osobnostmi, což prozrazuje jejich oblečení. Šaty dělají člověka – nikoli však mrtvolu. Ve smrti jsme si všichni rovni. Mrtvoly jsou však oživlé, nejsou tam, kde mají být, narušují svět živých. Jde zde o rovnoprávnost smrti, která vyhřezla z hrobu na povrch do světa živých. Ukazuje se nám temná stránka rovnosti, egalité, ukazuje se nám, kam bychom dospěli, pokud bychom si jako živé bytosti byly rovny. Ve filmu Day of the Dead (1985) se sice setkáváme s individualizací oživlé mrtvoly, ale ta je výsledkem záměrné činnosti člověka a výsledkem je jakási parodie na lidskou bytost. Je to analogické scéně z Odyssey, v níž Odysseus dává napít nerozlišeným podsvětním stínům krve obětovaných zvířat a propůjčuje jim tak něco z jejich původní osobnosti. Když se však lidský faktor vzdálí, mrtvý se opět noří do masy stínů, z níž vzešel (v nejnovějším filmu Land of the Dead (2005) dochází k samovolné individualizaci některých živých mrtvých; ač je to slušný film, domnívám se, že se již příliš odchýlil od původní mytologie a nedisponuje mýtickým nábojem dílů předchozích).
Z hlediska motivace má živá mrtvola jediný cíl – pohltit a živého člověka; ten je buď roztrhán na kusy, nebo se promění v další živou mrtvolu. Z psychoanalytického hlediska zde nacházíme archetyp dokonalé perverze – jde o převrácení veškerého přirozeného řádu světa. Vzniká amalgám nerozlišeného společenství, které musí kohokoli, kdo je odlišný, vstřebat a přeměnit v součást sebe sama.
Právě v tom spočívá hrůza, kterou filmy o živých mrtvých v divákovi vyvolávají. Nejde jen o to, že živému člověku hrozí, že zemře, jde o hrozbu, že přestane existovat jako osoba a stane se bezduchým monstrem toužícím pouze po vstřebání svých bližních. Mýtus tak velmi působivě demonstruje existenciální úzkost ze smrti (nikoli realitu smrti jako takovou!), s níž se patrně potýkal Masaryk, když napsal: „Já chci být já i po smrti.“ Romerovy snímky ukazují nebytí, nabízejí představu na samém pomezí nepředstavitelna. Zde je nutno podotknout, že perverzita neplyne z odosobnění a odlidštění jako takového, ale z odlidštění situovaného do světa lidí, tedy tam, kde by se mrtví procházet neměli. Hluboce symbolická je v této souvislosti také pomalost Romerových oživlých mrtvol. Vede nás k úvahám o nevyhnutelnosti smrti, která si může dát na čas, nemusí spěchat a přeci nás, bez ohledu na to, jak rychle utíkáme a jak důkladně se zabarikádujeme, nakonec dostihne. Nepomůže ani její zlehčování či dokonce výsměch, vědecký výzkum ani snaha na ni zapomenout únikem do přepychu a komerce. Nakonec přijde. Je to jen otázka času. Tato potácivá pomalost souvisí i s masou mrtvých, nejpomalejší z mas směřující vstříc Poslednímu soudu, jak o ní píše Elias Canetti ve své knize Masa a moc (sprintující živé mrtvoly jinak dobrého Snyderova remaku z roku 2004 nás o tento aspekt zbytečně ochuzují).
Posledním důležitým aspektem mýtu, jímž se chci zabývat, je skutečnost, že živou mrtvolu lze zneškodnit pouze střelou do hlavy. Opět je zde demonstrována bezduchost oživlé mrtvoly, neboť duše, vášeň, emoce, thymos… jsou tradičně situovány do hrudi. Živá mrtvola je animována mozkem – a přesto, nebo snad právě proto, nemyslí. Mozek bez duše nemůže nabídnout více než jen automatický mátožný pohyb…
Romerovy filmy o živých mrtvých nás vedou k úvahám nad existenciálními otázkami smrti, pohlcení a ztráty identity. Lze na ně však nahlížet i z hlediska sociologického a sociálně psychologického, uvažujeme-li o ztrátě identity v mase libovolného druhu – protože masa je egalitářská. Mýtus varuje před učeními o rovnosti všech lidí, ukazuje jejich temnou a nebezpečnou stránku ukrývající se pod líbivým povrchem. V této souvislosti je třeba se vrátit k archetypu zombie, jak jej známe z haitského vúdú: Zatímco konzervativní společenský řád má tendenci udělat z člověka bezduchého služebníka systému, revoluční učení hrozí převrácením všech hodnot a nivelizací členů masy na živé mrtvoly. Romero ve svých snímcích s neopominutelnou dávkou morbidního humoru demonstruje oba zmíněné způsoby, jak připravit člověka o jeho duši.
Konečně je třeba zmínit i rovinu hlubinně psychologickou. Oživlé mrtvoly jsou působivým ztělesněním osobního i kolektivního Stínu – tedy všech potlačených a nepřiznaných vlastností s sklonů, jimiž disponuje každý z nás i naše civilizace jako celek. Přemítejme o bezduchosti, brutalitě, necitlivosti, lačnosti, neschopnosti akceptovat odlišnost… To všechno se nás hluboce týká a pokud se se Stínem včas nevypořádáme, hrozí nám, že jím budeme přemoženi a pohlceni. Přijměme tedy filmy o živých mrtvolách jako nelichotivé, ale velice užitečné zrcadlo, které nás může naučit mnohé o třináctých komnatách našich duší…
O tom všem, a patrně i o lecčems jiném, Romerovy filmy vyprávějí a činí tak mýtickými prostředky zasahujícími člověka nejen v oblasti intelektuálního poznání, ale i hlubokého prožitku.