AMOR VACUI - zápisky z cesty

Když přijeli k hraničnímu přechodu, viděli zničené závory a pobořenou celnici.
"Vyfoťte si to prosím," řekl jim smutně celník. "Vyfoťte si to, aby lidé věděli, že jsme jim nezvedli závoru..." Tyto fotky se mi bohužel do rukou nedostaly.
Projeli okupovanou republikou a dorazili domů, do Brna. Její máma o ni měla velký strach a byla ráda, že dorazila v pořádku. Její strach byl rozhodně oprávněný...

Zoufalství lidí ani jejich tragikomicky marné pokusy o lidový odpor formou humoru ve stylu písně "Běž domů, Ivane!" či okázalého rozbití láhve Stoličné se zvoláním "Ruskou vodku si pijte v Moskvě!" nemohly zabránit tomu, co nastalo, tedy nejprve umírání lidí, kteří se ocitli v nesprávný čas na nesprávném místě, posléze "normalizaci"...

Dívka uvažovala o emigraci, vše již bylo zařízené a v chaotické době druhé poloviny roku 68 to ještě nebyl takový problém. Nedokázala však svou zemi opustit s myšlenkou, že se do ní možná už nikdy nevrátí. Zůstala... Její otec, příslušník Československé lidové armády a stoupenec myšlenky socialismu, odmítl souhlasit se vstupem vojsk a odešel z armády i ze Strany.
O rok později, 21. srpna roku 1969, se také střílelo. Ale nebyli to již vojáci "spřátelených armád", kteří zabíjeli Čechoslováky demonstrující na náměstích svůj odpor k nastalé situaci. Byli to příslušníci naší "Veřejné bezpečnosti". Dívka měla štěstí – svou účast na demonstraci zaplatila jen očima bolavýma po slzném plynu a několika modřinami. Nějaká hodná paní jí poskytla úkryt v jednom z domů na brněnském Náměstí svobody, kde demonstrace probíhala.
O šest let později, 5. března 1975 se tato dívka stala mojí matkou.

A v polovině osmdesátých let mi vyprávěla, jaké to tehdy bylo. Moje máma nikdy nemluvila o Rusech jako takových ve zlém. Snad to bylo právě proto, že v oné kritické době měla možnost s obyčejnými Rusy mluvit.
Nechce se mi nyní psát hlubší rozbor té doby a zabývat se úvahami nad politickou situací a celkovým kontextem týkajícím se invaze vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa. Možná se k tomu vrátím za rok. Nyní chci jen vzpomenout na ty, kteří to nepřežili a na ty, kteří byli navždy poznamenáni.

Za poskytnutí ilustračních fotografií z roku 1968 (zachycují události v Praze) děkuji Lucienne .

Pokud Vás tento článek zaujal, přečtěte si také:

Totalita, strach, vina a odpuštění

linkuj.cz vybrali.sme.sk