AMOR VACUI - zápisky z cesty

2. BOGOMILOVÉ NA ZÁPADĚ – KATHAŘI
V prvních dvou desetiletích 11. století jsou v Itálii, ve Francii a na západě Německa zaznamenány bogomilské misie. V Orleánsu se jim podaří obrátit příslušníky šlechty a dokonce i kněží, mezi nimiž je i rádce krále Roberta a zpovědník královny.
Podstata učení je známa: Bůh nestvořil viditelný svět; hmota je nečistá; sňatek, křest, eucharistie a zpověď jsou zbytečné; Duch svatý, který na věřícího sestupuje prostřednictvím vkládání rukou, jej očišťuje a posvěcuje atd.
Král heretiky odhalil, dal je odsoudit a 28. prosince 1022 upálit; jsou to první heretici na Západě, kteří umírají na hranici. Hnutí se však šíří dál.
Katharská (Jméno – z řeckého katharos, "čistý" – se objevuje teprve okolo r. 1163) církev, která se již usídlila v Itálii, vysílá své misionáře do Provence, Languedocu, porýnských oblastí a až k Pyrenejím. Novou nauku šíří především tkalci. Neorganizovanost původních bogomilů je už dávno minulostí – v Provenci jsou jednotlivá společenství sdružena do čtyř biskupství. Kathaři byli rozšíření zvláště v oblasti města Albibigenští). V roce 1167 se v blízkosti Toulouse konal koncil. Právě při této příležitosti se bogomilskému biskupovi z Konstantinopole podaří obrátit na radikální dualismus lombardské a jihofrancouzské skupiny.
Jak pronikalo na Západ, osvojovalo si bogomilství některé prvky místní protestující tradice.
Kathaři nevěřili ani v peklo ani v očistec; panstvím Satana byl pro ně tento svět; Satan ho stvořil proto, aby uvěznil ducha do hmoty. Satana kathaři, stejně jako bogomilové a před nimi manicheismus a gnose, ztotožňovali s Jahvem. Pravý Bůh, dobrý a plný světla, se nachází daleko od tohoto světa. To on vyslal Krista, aby vyučoval metodě vysvobození. Protože Kristus byl čirý duch, jeho tělo bylo jen zdánlivé (dokétismus). Nenávist k životu připomíná některé gnostické skupiny a manicheismus. V radikální podobě bylo ideálem kathara zničit lidství – sebevraždou (vyhladověním) a odmítnutím potomstva. Kathaři prý dávali přednost smilstvu před manželstvím. Je ale obtížné říci s jistotou, v co albigenští skutečně věřili, protože po sobě nezanechali téměř žádné písemné doklady. Máme k dispozici pouze svědectví zaujatých neobjektivních inkvizitorů, kteří jim všem, stejně jako papež, přáli smrt. Přesto však je popsané náboženské myšlení v souladu s jeho "manichejskými" kořeny.
Obřad přijetí do sekty, convenza (convenientia) slavil adept teprve po dlouhém učednickém období. Druhý iniciační ritus, consolamentum, na jehož základě se věřící stával "dokonalým", se obvykle slavil před smrtí nebo dříve, jestliže si to adept přál; v takovém případě byly zkoušky zvláště přísné (připomíná to přístup raných křesťanů ke křtu). Jestliže někdo po přijetí consolamenta propadl hříchu, obřad pozbýval platnosti.
Úspěch katharské církve, jakož i jiných hnutí, která často opouštěla pravověří, byl výsledkem úpadku a krize římské církve (především církevní hierarchie). Amorálnost a prodejnost kněžstva stále více odcizovala lid církvi.
Ani svatému Dominikovi a jeho kazatelskému řádu se, stejně jako předtím papežským legátům, se nepodařilo herezi potřít.
V roce 1204 se v Carcasonne konala poslední veřejná disputace mezi katharskými a katolickými theology.
"Já jsem vám kázal," prohlásil Dominik po značném vynaloženém úsilí. "Se slzami v očích jsem vás prosil. Ale jak říkáme my ve Španělsku, kde nepomohou domluvy, nastupuje velká hůl. Nyní proti vám postavíme prince a preláty."
Na řadu přišly represe.

III. KŘÍŽOVÁ VÝPRAVA PROTI ALBIGENSKÝM

Vyhlásil ji Innocenc III. v listopadu 1207. Papež Innocenc byl geniální státník, nesmírně silné vůle a se světovládnými ambicemi. Korunoval a sesazoval vladaře, dával národy do klatby; utvářel papežský stát, který ovládal území celé střední Itálie. Neprohrál jedinou bitvu. Rozmáhající se heretické aktivity na jihu Francie a dokonce i v Itálii přirozeně ohrožovaly jeho sny o univerzálním panství.
Innocenc III. se obrátil především na severské panstvo, vévodu burgundského, hrabata z Bar, Nevers, Champagne a z Blois. Získal je slibem, že si budou moci ponechat državy albigenské šlechty, až je dobudou. Francouzského krále zase přitahovala možnost rozšířit své panství na jih.
Snaha o obrácení byla nahrazena vyhlazováním. Pravověrní i nepravověrní žili v tak těsné blízkosti, že je nebylo možné od sebe oddělit. "V rozporu s Ježíšovým podobenstvím měly být zrno i plevy spáleny společně."
Když král odmítl vést křižáckou výpravu, Innocenc jmenoval jejím vrchním velitelem svého legáta Arnalda-Almarika, cisterciáckého generála z Citeaux. Výpravy proti albigenským sektářům se zúčastnilo dvacet tisíc kavaleristů a téměř desetkrát tolik pěších vojáků. Byli tam biskupové a šlechta, vévodové a hrabata, včetně hraběte Raymonda z Toulouse, který už dříve neuspěl při plnění příkazu "vyrvat kacířství i s kořeny". Pouhý týden před tažením se smířil s církví. Šlo mu o existenci.
Způsob, jakým byli vyhlazeni albigenští, představuje jednu z nejčernějších stránek v dějinách římské církve. Masakr následoval masakr, křižáci užívali i velice "moderních" psychologických metod vedení války: "V Bramu v roce 1210 dobyl Montfort (Šimon z Montfortu, normanský rytíř, kterého vybral legát Arnald, pozn. autora) hrad, ale vězně nezabil. Mrtví muži byli špatnými posly. Nařídil svým vojákům, aby jim uřezali nosy a vypíchali oči. Jednomu muži nechali jedno oko, aby mohl vést zbylé ostatní. Každý z nich položil ruku na rameno předchozímu. Jako obrovský krvácející a kvílící hmyz se ubírali do Cabaretu, aby vnesli bázeň boží do místního tábora."
Heretici i pravověrní byli vražděni po tisících, včetně žen a dětí. I přes rozdílnou víru se často semkli v obraně proti křižáckému náporu.
Výprava skončila roku 1229, ale represe pokračovaly až do roku 1330, kdy teprve vzala katharská církev definitivně za své.

IV. DŮSLEDKY
Neblahá "křížová válka proti albigenským" je výmluvná z řady důvodů. Ironií dějin to byla jediná vítězná křížová výprava. Její politické, kulturní a náboženské důsledky byly značné. Sjednocení a rozšíření francouzského království jsou jejím dílem, právě tak jako zkáza provensálské civilizace. V náboženské oblasti byla nejzávažnějším důsledkem rostoucí a stále hrozivější moc inkvizice.
Papež se totiž rozhodl svěřit pronásledování heretiků "profesionálům" – vznikla inkvizice. Roku 1233 Řehoř IX. svěřil její vedení dominikánskému řádu. Tak začala permanentní křížová výprava proti "kacířům" všeho druhu, jež skončila vlastně až v devatenáctém století.

LITERATURA:

Eliade, Mircea: "Dějiny náboženského myšlení III", OIKOYMENH, Praha 1997

de Rosa, Peter: "Temné papežství", ETC Publishing, Praha 1997

Franzen, August: "Malé církevní dějiny", ZVON, Praha, 1995

linkuj.cz vybrali.sme.sk