AMOR VACUI - zápisky z cesty

Tak tohle považuji za jedno z Tvých nejlepších děl, ne-li nejlepší. Zároveň s tím Posledním vlakem a Lhaním a vůbec. Až se mi dělá husí kůže při domyšlení hloubky textu.

.. obraz jako hudba The Doors :)

ano, zvlášť ta tři poslední políčka fascinují

2Inka:
Ano, je to geniální dílo.

2 Lucienne: Jen textu? A co hloubka obrazu ;-)

2 anonym: Díky za link. Ano, to přirovnání k hudbě Doors má cosi do sebe. V době, kdy jsem to tvořil, jsem je hodně poslouchal.

2 Inka: Ano?

2 Lucienne: Já bych byl na slova jako "geniální" opatrný. To dílko prostě koresponduje s něčím v Tobě, tak, jako korespondovalo s něčím v kamarádce, jíž je připsáno.

2Kojot:

To máš asi tak: na obrazy Zdeňka Hajného Nirvána a Oblaka ticha se chodí dívat Indové a meditovat před nimi. A spousta dalších lidí na spoustu dalších obrazů. Přesto, když se na ty obrazy podíváš, jsou tam oblaka s modrou oblohou a hnědo-bílo-modré cosi, v podstatě beztvaré.

A o tom to je /Henry Psanče, promiň/- geniální díla se poznají od čmáranice tím, že osloví cosi v Tobě. Pokud se k dílu vracím i po letech a když se do něj ponořím, tak mi ve vhledu vstává z hloubky i několikaterá dimenze chápání, kdy se propadám stále dál a dál až mi vstává husí kůže, tudíž obraz není rozhodně prvoplánový a lze ho nazvat geniálním nadčasovým dílem.

U tohoto komixu se mi to stalo. U několika Tvých textů se mi to stalo - kupříkladu "Lže jako když tiskne" a Ten poslední vlak" za všechny ostatní.

Skromnost šlechtí, avšak přílišná skromnost vytváří přešlechtěnost :)

Jaké je vlastně měřítko? Nebo je to ryze subjektivní? Co někomu přijde geniální, jiný posoudí jako pitomost. Jediné objektivní měřítko je kvantitativní. Tedy když dané dílo připadá geniální většině lidí. Ale jaké většině? Obecné? Či většině zasvěcených? Znalých? Odborníků? Informavaných laiků...?

Já jsem na taková slova opatrný. Myslím, že je lepší říkat "toto mne zaujalo, oslovilo, pokládám to za geniální" či "toto mne nezaujalo, nic mi to neříká, nepřipadá mi to dobré" než říkat "to je geniální" nebo "to je blbé".
(aneb pravidla pro dávání zpětné vazby)

K tomu připojuji omluvu týkající se obrázku, o němž jsem se vyjádřil nevhodně. "MNĚ se nelíbí" měla být správná formulace.

Ale no tak. I já jsem na slovo "geniální" opatrná. Pokud si to nemyslím, tak to neříkám. Vždyť každý si na to může vytvořit názor svůj, stejně jako jsem si ho vytvořila já.

A ohledně cílové skupiny - to, cos napsal, je asi takového významu, jako:"tato barva je bílá, protože je bílá a já si tudíž myslím, že je bílá, vy si to myslet nemusíte, protože nevím, jestli znáte bílou ze školy, nebo číst, nebo psát, nebo jestli nejste slepí nebo barvoslepí a třeba můžete znát bílou pod jiným názvem a proto nevím, zda k vám tedy mluvím správně. Z vaší strany to vlastně být bílá nemusí. No, když tak nad tím přemýšlím, co to je vlastně bílá, jak ji definovat, jak ji uchopit, abychom se domluvili? no, fakt nevím, jestli to vůbec zvládneme..."

Takže, podle pravidel zpětné vazby: mně to připadá geniální.

Howgh.

V moderní době může umělec udělat už jen jedno - sám se stát uměleckým předmětem, tedy moderním ekvivalentem světce. (Myšlenka z Duchampovských meditací J. Chalupeckého.)
Jen dvě cesty vedou k bráně věčného života - buď člověk jako drak vzlétne vysoko k obloze, nebo jako červ zavrtá hlavu do bláta. Já nemám potenciál na to první, takže se budu dál snažit prohrávat s co největší ctí na poli poezie...
Obrázky teď nebudu hodnotit, protože jsem se virtuálně toulal Sixtinskou kaplí.

2Henry Psanec:
Ty ale popisuješ ne to, jak se stát moderním ekvivalentem světcem, ale jak se stát ikonou :)

Sixtinská kaple je krásná.

"Dříve bylo pro umělce dovršení jeho díla jediným cílem; nyní je to tak, jako by se jím neměl spokojit, jako by měl jít až za ně - tedy tam, kde jeho dílo ztroskotat už musí.
...
Uvědomovali si to už romantici. Beethoven se svěřil bettině Brentanové, že když svoji skladbu dovrší posledním úderem kotlů, vrátí se mu zas ten věčný hlad, který ho hnal do tvorby, a musí ´začít jako dítě znovu od začátku´.
...
V ´hraničních situacích´ života člověk se blíží vrcholné vrcholné realizaci svého ´Dasein´, svého pobývání na světě, a zároveň naráží na nemožnost k ní dospět: metafyzická zkušenost vrcholí v ´šifře ztroskotání´.
Jinak to být ani nemůže. Toho termínu ´šifra ztroskotání´ se dá dobře použít právě na zkušenost umělcovu. Čím více se jeho dílo blíží k transcendentnímu, o něž usiluje, tím více zprůsvitňuje a tím více se blíží k zániku.
...
Duchamp prošel proto mnohými pokusy, jak potlačit do krajnosti smyslové v umění, aby v něm zůstávala jen symbolická významnost; vyvrcholil to idejí proměny osobnosti v novou bytost, která by samotnou svou přítomností připamatovávala ono významné. ... V té chvíli se začínal podobat tomu, čím bývaly náboženské postavy.
...
Svatý je jen člověk, který žije v přítomnosti transcendence. Svatý je nepravděpodobný a jeho život se nám stává legendou. Činí zázraky: vrací svou existenci k světu ještě živému, nikdy hotovému, večně tvůrčímu. Jeho ztroskotání na hranicích transcendentna bylo jeho vítězstvím.
Transcendence sama o sobě je nicotou, prázdnem. To poznalo mnoho velkých mystiků. ... "Všecko ustalo a já jsem nebyl", svědčí Jan z Kříže.
...
Duchamp nakonec dospěl k dílu, které využívalo hmotnosti, názornosti, ´sítnicovitosti´ uměleckého díla do takové krajnosti, že se všechna jeho smyslová přítomnost v něm obracela do svého opaku, jen a jen ukazovala k nehmotnému významu, stávala se jen a jen symbolem, zjevením, epifanií."
A vůbec, přečtěte si tu knihu.

2 Henry Psanec: Díky za inspiraci!