AMOR VACUI - zápisky z cesty

Indické myšlení (klasické):
Svět je iluze, je vnímán jako zdroj utrpení, je záhodno z něj uniknout, s bohem se lze spojit (v případě buddhismu jde o spojení s Prázdnotou), božství se může vtělit do člověka.
Posmrtné vyhlídky: nirvána nebo reinkarnace. Spása možná jen duchovním úsilím.
Starší vrstva indického myšlení: Víceméně klasický polyteismus, posléze ceremoniální magie, pak výše uvedená mystická forma.

Mezopotámie a Syropalestina:
Svět je v zásadě dobrý, ale má i své temné stránky. Není tak "čistý" jako u judaismu či u Řeků (viz dál). Bohové jsou nebeští a zemští (chtoničtí) plus fůra entit, bohů a démonů mezi tím.
Funkce bohů jsou proměnné, splývají, dochází k obměnám. Typický je odklon od nebeského Ela k pozemskému, přírodnímu Baalovi.
Když všichni plní své rituální povinnosti, bohové nechají běžet svět tak jam má, pokud ne, začnou zlobit :-) Jsou poněkud nevyzpytatelní.
Sjednotit se s nimi lze v rámci rituálního úkonu, trvale asi ne. Ve vtělené podobě se – pokud vím – nevyskytují.
Posmrtné vyhlídky: nic moc. Stíny žeroucí hlínu. Zásluhy moc nepomohou. Proto Gilgameš tak strašně touží po nesmrtelnosti.

Judaismus:
Žádný ortodoxní směr judaismu nezná v mystice "unio mystica", sjednocení s Bohem. Nejvyšší meta je "patření na Boha". Bůh je takříkajíc velmi odtažitý. Z toho plyne několik závěrů: stvoření je dobré, bůh je stvořitel, ale je mimo svět, který stvořil, a nepřipadá v úvahu, aby se s ním někdo stal "soupodstatným".
Rovněž nepřipadá v úvahu, aby navštívil svět v lidském těle – je vždy oděn do Šechiny, Slávy boží. Odtud plyne naprostá nemožnost přijmout základní křesťanské teze. Je otázkou, jak to skutečně viděl Ježíš – osobně se domnívám, že se pokládal za jedno s Bohem pouze v oblasti jednotné vůle, ale hádat se o tom skutečně nechci. Je židovský bůh/Bůh pod či nad Abyssem? Z židovského pohledu je nade vším. Z gnostického pohledu je demiurgos. Z kabalistického pohledu, který ortodoxní judaismus povětšinou odmítá, je to rozebráno jinde.
Židé "mají jen polovinu..." (AL I:47) neboli: ortodoxní judaismus je exoterní. Existuje esoterní složka – dost možná i zakódovaná v bibli: přemýšlím o alternativním čtení bible z pohledu prvorozených (Kain, Esau...).
A to už je ta pravá parketa, na níž je záhodno se pohybovati! Protože myslím, že gnose má taky jen polovinu. Jenže tu druhou :-) Celek nenabízí ani jedno z těchto učení...
Judaismus a posmrtný život: nejprve nic, nebyl uvažován. Kliku měli jen ti, kdož byli za života vyzvednuti k Bohu. Posléze se rozvíjely různé podoby posmrtného života – myslím, že dost nesystematicky a spíše v lidové víře – spor farizeů a saduceů spočíval mj. i v této záležitosti (saduceové posmrtný život odmítali). Mladší a dynamičtější proudy (např. esejci) přišli s koncepcí zmrtvýchvstání – jako varianty k okolním představám posmrtného života týkajícího se pouze duše. To bylo přejato křesťanstvím – ale i s těmi čistě duševními modely, z čehož vznikl zmíněný zmatek...

Gnose:
Svět není iluze, ale je špatný. Jeho tvůrce je egoistický Architekt, zvaný Demiurgos, identický s biblickým IHVH. Je záhodno ze světa uniknout. Nejvyšší božství (tedy nikoli Demiurgos) se nemůže vtělit do člověka (dle gnostických směrů Kristus nebyl z masa a krve, na kříži zemřel jen zdánlivě – tzv. dokétismus. Nebyl Nejvyšším Bohem, ale byl jeho poslem, nikoli ovšem poslem starozákonního boha). S Nejvyšším božstvím lze splynout, ale je to podstatně pracnější, než v jiných mystických učeních, a je to pouze pro vyvolené. Posmrtné vyhlídky: různé podle typu dané školy. Často reinkarnace.
Možnost vysvobození. Spása možná jen duchovním úsilím.

Řecké pojetí (klasické):
Svět je fajn. Nebyl stvořen bohy, kteří jsou uctíváni, ti mu jen vládnou. S bohem splynout nelze, ale lze se mu přiblížit. Je záhodno, aby byl člověk harmonický – tělo i duch – a podobal se tak bohu. Ale ničeho příliš – jinak to bude hybris a to se trestá.
Pozemská vtělení: častá, ale stále božská (ukřižovaný Zeus v lidské podobě je absurdní představa).
Posmrtné vyhlídky: Nic moc. Záleží na zásluhách, ale tak či tak jde jen o stínovou existenci. Být bezzemkem na tomto světě je lepší než být králem v Hádu.

Řecké pojetí mysterijní:
Alternativa pro ty, kterým se předešlé nelíbilo: existuje spása a posmrtný život, který má šťávu. Ale jen pro zasvěcence. Kdo není zasvěcen, má smůlu. První mystéria vznikla transformací kultu vegetační bohyně (Eleusínská m.), dále pak rozvíjením těchto myšlenek: Orfismus, Pythagoreismus, Dionýsovská mystéria, v římské době i Mithrova mystéria.
Svět je pro tento typ víry dobrý, život v něm je fajn, nejde o to z něj uniknout, ale zajistit si slušnou perspektivu po smrti.
Posmrtné vyhlídky: Pro zasvěcence dobré; orfismus a pythagoreismus – reinkarnace pro nezasvěcence.

Římské pojetí klasické:
Instrumentálnější varianta řeckého. Příběhy o bozích téměř neexistovaly, byly přejaty od Řeků. Bohové jsou tu od toho, aby byli uctívání a poskytovali za to uctívačům slušný životní standard.
Časté kooptování cizích bohů.
V pozdější době byla do náboženství přidána možnost zbožštění – především císaře.
Posmrtné vyhlídky – s výjimkou zbožštěných – nejasné, podobné řeckým klasickým.
Existovala i mysterijní forma římského náboženství, v hrubých rysech obdobná té řecké.

Germáni:
Svět je krutej, ale je fajn. Když zemřeš v bitvě, bude to fajn i po smrti, jinak nic moc. Bohové můžou přijít na zem, splynutí s nimi asi ne – snad jen v okamžiku rituálu či vypjatého souboje.
Až přijde konec světa, všichni se navzájem pobijou a basta fidli. (později pod vlivem křesťanství je uvažován jakýsi "nový svět")

Křesťanské pojetí:
Svět je jednosznačně dobrý, ale je záhodno z něho uniknout :-) To proto, že svět byl stvořen jako dobrý (což je koneckonců neustále opakováno už na počátku Genese), ale momentálně mu jaksi vládně ďábel. Naštěstí se Bůh vmasil v podobě Ježíše a obětoval sám sebe sobě, čímž vykoupil hříchy. Ale jen těm, kteří tomu uvěří...
Unio mystica je možné, ale moc se o tom nemluví, protože to zavání herezí.
Víra je důležitější, než duchovní práce.
Posmrtné vyhlídky: do nebíčka nebo do peklíčka. Posléze navíc ještě zmrtvýchvstání a soud. Zdá se, že v tom nemají stále příliš jasno, nejchytřejší teologický názor podle mne zní, že posmrtný život sice je ihned, ale současně v době zmrtvýchvstání – tedy v mimočasové (či v jiné časové) rovině. Většina křesťanů o tom ale moc nepřemýšlí, což je ostatně jejich obecným zvykem.

linkuj.cz vybrali.sme.sk