AMOR VACUI - zápisky z cesty

Prostým jazykem napsaná kniha vychází z pozice mahájáového buddhismu, především tibetské vadžrajány (diamantové stezky), jejíž filosofii nabízí způsobem vstřícným západnímu člověku, aniž by přitom slevovala ze svých ústředních principů. Předně je třeba říci, že žádnou pevnou půdu pod nohama nenabízí. Právě naopak. Ukazuje, jak se právě okamžiky nejistoty, trapnosti, deprese či zoufalství mohou stát našimi nejlepšími učiteli na duchovní cestě. Právě v těchto okamžicích má člověk možnost změnit svůj dosavadní způsob navyklého chování a místo aby se před tím nepříjemným, co jej potkává, utíkal a unikal, může to prostě přijmout a vzdát se veškeré iluzorní opory. V tomto smyslu se zde také hovoří o hodnotě utrpení – to nemá hodnotu samo o sobě jako zdroj nějakých zásluh, jež budou někdy v budoucnu odměněny v nebi, jak učí křesťanská tradice. Jeho hodnota spočívá především v tom, že nám umožňuje uvědomit si pomíjivost a zbavit se iluzí. Kniha tak vystihuje zásadní rozdíl mezi pojetím utrpení obvyklým v křesťanství a pojetím, které je vlastní buddhismu. Nabízí se zde paralela se slovy sv. Jana od Kříže , který v Temné noci píše, že "je třeba, aby duše byla nejprve ponořena do prázdnoty a chudoby ducha, očištěna od každé opory, útěchy a přirozeného vnímání ve všem shůry i zdola, aby takto prázdná byla zcela chudá na duchu a vysvlečená ze starého člověka, aby žila onen nový blahoslavený život, kterého lze dosáhnout skrze tuto noc, což je stav sjednocení s Bohem." (Temná noc, str. 129)
Dalším důležitým tématem knihy je motiv laskavosti k sobě. Autorka sice zdůrazňuje potřebnost disciplíny na duchovní cestě, ale ta by měla být spojena s porozuměním a láskou k sobě samému, aby se duchovní cesta nestala příliš křečovitou. Tento motiv rovnováhy mezi disciplínou a laskavostí k sobě mne osobně velmi oslovil, protože se často setkávám s oběma extrémy (např. tuhá disciplína tradičních cest proti totální rozvolněnosti chaosmagie). V této souvislosti autorka poukazuje na důležitou roli humoru.
Z praktického hlediska nám kniha nabízí různé srozumitelně podané podněty k meditační praxi, k využívání různých životních situací k osvobozování se ze závislostí (především na navyklých automatismech), nabádá k využívání přítomného okamžiku, neboť osvícení se odehrává tady a teď a ne někdy v budoucnu. V tomto směru má blízko i k filosofii zenu.
Knihu mohu doporučit každému, kdo se chce někam posunout a má pocit, že se příliš zamotal do své vlastní duchovní cesty. Osvěžující prostota tohoto textu nabízí způsob, jak najít potřebný nadhled, uvolnit se a pokračovat v práci.

(Pema Čhödrön: Když ztrácíme půdu pod nohama, vyd. nakl. Šťastní lidé, Praha 2002)

linkuj.cz vybrali.sme.sk