AMOR VACUI - zápisky z cesty

KRÁLOVNA DONEKONEČNA

Bráníš se bolesti dospěleji než kdysi,
ale i ona mezitím dospívala, takže
tě ještě pokaždé zaskočí
v oranžových koutech, v hladkosti,
v hladkoúdech tance,
v tom, jak sukovitost několika málo
přezdívek nelze ohladit,
v pohřebním rouchu rozpálených hradeb,
ve fosilizovaných kostech zmizelých meandrů
nalezených v křídovém pláči.
Přes hřeby úhelných palcátů
prokrvavěla břevna.
Kolik dospělosti je v těle padacího mostu,
tolik je jí v nedostatku dechu,
v promočené kůži jejíž brnění vzala tmavá voda,
v krocích k záři.
Stále nás svazuje minulost i budoucnost, ale
snad jednou řekneme svá jména bez bolesti.

Víš, že Tvoje vrcholné básně mám moc rád. K této - skutečně do mramoru tesat - mám jen jeden dotaz: proč "Cesty"? Nevím co, ale podvědomě mne to trochu zatahalo.

Díky za krásnou báseň, velmi mne oslovila. Proč velké písmeno? Asi pocit v době napsání, dnes nevím. Ale kdybych ji tesal, tak stejně kapitálkami ;-)

Nejjednodušší řešení jsou ta nejlepší. Tu báseň jsem napsal asi minutu předtím. Děkuji! Buďme silní jako Πύρρος Δήμας.

Mch, vím, že sport není zrovna tvůj šálek čaje, proto dodávám, že P. D. je bývalý řecký vzpěrač, vítěz olympiád v letech 1992, 1996 a 2000, kterého jsem velice obdivoval a měl rád. Domácí olympiády v roce 2004 (Athény) se už nechtěl zúčastnit, operovali mu koleno, měl zraněné zápěstí, nemohl trénovat, ale nakonec soutěžil. Jeden Řek na ulici řekl komentátorovi jakési TV stanice: „All we want from Pyrros is his best effort. Gold does not matter.“ A Dimas skončil třetí - ale večer patřil jemu. Patnáct minut obecenstvo stálo, plakalo a skandovalo jeho jméno a on plakal a s rukou na srdci se ukláněl. Hodně mi to dalo - jednak ten vox populi o tom, že na zlatu nezáleží, druhak to, že teprve chybami a prohrami se héros stává lidským a tedy následovánímožným, ne chladným, vzdáleným mramorem. Jen se z těch proher poučovat a stávat se jimi silnějšími...
Omlouvám se za patos v příspěvcích.

takové okamžiky jsou vždy patetické, to ano. Ale přiznám se, že je taky hodně prožívám - až k slzám. Patrně proto, že jsou obecně lidské a tak...

Za pár dnů se rozbrečím u Jestřábí ženy, řekl bych...