AMOR VACUI - zápisky z cesty

Ten skálopád je vskutku hodně depresivní, ale maják je přece naděje, ne? Takže někudy z toho vede cesta ven...

Cesta ven vede směrem dovnitř. Uvnitř je mnohé jiné, než jak se to jeví zvenku. krásně o tom pojednává Lucienne: http://lucienne.bloguje.cz/528299-tece-voda.php

Byl jsem uvnitř a byl jsem venku.

Nakonec člověk zjistí, že dualita UVNITŘ x VENKU je jen jazyková iluze...

Maják ukazuje cestu, bludička scestí, ale cesta životem konec konců beztak vede cestou necestou.

;-)

Tenhle obraz patří k mým nejoblíbenějším z Tvé galerie. Velmi mě oslovuje. A oslovuje mne snad proto, že dokud jsem neznala jeho název - který je pro mé vnímání zavádějící - viděla jsem různé modré jako odlišné vodopády.

Kdo jste někdy seděl v bublině pod jezem a nebo mezi skálou a vodopádem a díval se ven skrz tekoucí vodu s různými bublinami, sílou tekoucí vody a s tím souvisejícími barvami, víte, že ten pohled je podobný. Síla proudu tekoucí vody Vám skoro urazí hlavu, když chcete jít dovnitř nebo ven.

Když jsem v Maroku stála před několik desítek metrů vysokým vodopádem a hledala cestu dovnitř, pečlivě jsem se dívala na rytmus, pulsování toku. Občas jakoby se pád vody pozdržel a bylo možné "vejít dovnitř". Uvnitř to hlídání "pulsování" bylo téměř nemožné. Voda byla všude kolem, řvala ve skalách s ozvěnou a bubnovala do extáze. Věděla jsem ale, že to jde, že voda pulsuje, i když to uvnitř vypadá, že tam už zůstanu navždycky a při pokusu projít ven přijdu přinejmenším o zdravé krční vazy. Ztišila jsem dech, zavřela oči a naslouchala celku přírody a vody a sebe... Pak jsem prošla ven bez problémů v ten pravý čas.

Tenhle obrázek ve mně vyvolává stejný pocit - zastavit se, naslouchat jak teče voda a jak pulsuje a pak projít mezi různými vodopády jak Bábi Zlopočasná mezi kapkami deště...

Děkuju, krásná asociace. Jinak: Skalopád proto, že pozadí je skála otočená o 90 stupňů...