AMOR VACUI - zápisky z cesty

Antonín Bebr: Příchod dvacátéhosedmého anděla.

Bylo jich na zvláštním a přepychovém oddělení na hřbitovní cestě vedle sebe a proti sobě dvacetšest. S oprchávajícími stopami zlacení na svěšených křídlech nad hrobkami trápili se nejčernější nudou. Už dlouho v tomto oddělení hřbitovním nebyla zbudována ani jedna nová hrobka a nepřibyl jim ani jeden andělský druh.

Znali se navzájem do posledního záhybu svých kamenných myšlenek a nudili se proto nesmírně. Mimo hřbitovní hlídače a dělníky celý čas sem nikdo nepřišel. Ztrnule a sacerdotálně plála za čirými, silnými zdmi křišťálovými mdlá světla ošetřovaná hřbitovními zřízenci. Věnce a kytice ležící na mramoru desek byly většinou uschlé a žluté. Nad rozpadávajícími se kostlivci ležely kostry květin. Mrtví v hrobkách stali se abstrakty, takže ani pomlouvati nebylo koho. Jejich historie nezachytil čas.

Andělskému druhovi Serafínovi kaštanová silná větev, větrem ulomená, urazila nad levým ramenem polovici kamenné lokny. To byla poslední význačnější událost. To se ostatně stalo již před třemi měsíci a Gabrielův vtip o ostříhání Serafína vybledl a zvětral. Úsměvy původně z rozveselení měnily se v úsměvy z úcty a ty pak v úsměvy z útrpnosti. Nakonec přestaly i ty, a tváře andělů byly zasmušile kamenné.

Bylo to bezútěšné. Bylo to mučivé.

Oh, nevědomosti lidské, která netuší, že do každého kamenného anděla postaveného na hrob stěhuje se bytost anděla strážce zemřelé osoby!Je to jakýsi druh pense. S počátku se podobá tolik dolce far niente tím, že se andělům uleví, když nemusí stále bdíti nad činy hříšného a k hříchům vždy nakloněného člověka. Později to omrzí, konečně znudí.

Bylo přece lépe choditi po boku živého. Mnohdy to bylo velmi pikantní.

Viděti obličeje dvou zamilovaných před hříchem a po hříchu! Choditi se ženatými a vdanými do cizích domácností a baviti se tam s andělem strážným druhého milence před dveřmi ložnice prohlížením rodinného alba položeného v saloně na stolní pokrývce vyšívané milující rukou, která nyní hladí jiného! Chichotati se nad podobiznou klamaného manžela, jehož marciální a suverénní čelo vědce nebo vysokého hodnostáře či podnikavého průmyslníka nebo obchodníka pokrývá se ozdobou, jaká krášlí průčelí lovčích letohrádků, méně však čelo. To baví, když pevnost se nedá již hájiti, když vlastní posádka otvírá bránu zevnitř a kdy služba strážní stává se jen formalitou jako mnoho věcí na krásném božím světě.

Všechno je iluse!

Jednoho dne však rozhučely se hrany, zlacené mříže vrat vrat přepychového oddělení rozevřely se dokořán a skleněný vůz s postříbřenou kovovou rakví vjel dovnitř. Zřízenci pohřební nádhery a nudy s haemarodiálními obličeji, rybíma očima, červenými nosy, svislými kníry, s nakrčenými bílými rukavicemi a obrovskými čtverhrannými botami vykašlávajíce své věčné katary z vrzajících plic kráčeli prkenní vedle vozu s gesty docházejících automatických figurin držíce v rukou planoucí lihové pochodně, jejichž čoud štípal do očí a vynucoval slzy.

Že byl květen a slunečno, zpíval opodál na větvi kos.

Průvod zastavil se u nově otevřené hrobky přímo ve středu dvacetišesti smrtelně se nudících andělů.

Zvědavost jejich postavila se na špičky.

Koho to kladou do hrobky?

Muže? Ženu? Mladou osobu? Hříšnou? Hodně hříšnou? Krásnou?

Kamenný příkrov hrobky neříkal nic. Stuhy s nápisy Spi sladce! a Na shledanou! nenapovídaly rovněž nic. Plakaly nějaké ženy podobajíce se v hustých černých závojích mumiím. Bílé šátky pod závoji třepetaly se jako velcí běláskové chycení do husté sítě. Slzeli nějací muži. Zřízenci pohřební dívali se truchlivě a náměsíčně. Chocholy jejich klobouků šuměly ve větru. Zazpíval smuteční sbor. Kos proplítal pohřební píseň svou jarní melodií jako by černý sametový plášť stříbrem byl prošíván. Potom se všichni rozcházeli. Zřízenci pohřební nádhery a nudy procitli ze své lethargie, uvolnili si pod bradou přezky černých lesklých řemínků chocholatých klobouků, otevřená tabatěrka putovala z ruky do ruky. Červené nosy se proměnily v drobné hmoždíře.

Pak všechno zpustlo. I kos kamsi odletěl.

Bylo nutno čekati na příchod anděla nad novou hrobku, až se tato sesedne a zpevní. Ze zkušenosti věděli andělé, že to před uplynutím tří měsíců nebude.

Událost však byla zde. Nuda se umenšila a vyslovovaly se dohady. Několik andělů vešlo v sázku o pohlaví nové mrtvoly. Serafín s uraženou loknou, jež válela se u jeho nohou, sázel tuto proti Gabrielově palmě, jejíž pád bylo lze očekávati každého dne. Ježto ženy plakaly při pohřbu více než muži, soudil Serafín, že obyvatel nové hrobky jest mužem. Gabriel ze slzení mužů soudil na pohlaví ženy prohlašuje rezolutně, že na ženské slzy nic nedá.

Konečně nový anděl přišel.

Anděl jako druzí, jen konce pozlacených křídel se zlatěji leskly.

Vítáme! řekli andělé.

Nováček poděkoval hlavou zabořenou plačící tváří v dlaně.

Nějaký nemluva! hučel ke Gabrielovi Asrael zhasínající u svých nohou pochodeň života.

On se rozhovoří, sám rozváže. Takhle začínají mnozí, pak je to omrzí, flegmaticky odpověděl Gabriel.

A nemýlil se. Za dva dny k večeru, když už i hřbitovní strážníci odešli, nový anděl zvedl hlavu a sotva znatelně se usmál. Nebyl to ani ještě úsměv, spíše pohasínání bolesti.

Kdo byl tvůj svěřenec v hrobce pod tebou? zeptal se Serafín.

Svěřenkyně, odpověděl velmi tiše a jaksi stydlivě nováček anděl.

Mladá?

Mladá!

Krásná?

Krásnější než my!

Šum podivení zavanul mezi anděly.

Jak zemřela?

Byla zabita! splynulo bojácně z andělových rtů-

Zvědavost andělů vztyčila se na samé konečky špiček jako primabalerina v konečné pirouetě-

Kým?

Svým milencem.

Proč?

Milovala jiného.

Jak romantické! zahoroval anděl stojící nad hrobkou tlusté, bohaté kupčichy, trojnásobné vdovy, jež odpočívala nad třemi truhlami svých nebožtíků.

Hřešila? ozvaly se hlasy.

Hřešila často? zazněly jiné.

Hřešila mnoho? tázaly se další.

Byla zabita před hříchem! Nepoznal jsem s ní hříchu! zasténal nový anděl a složiv svůj krásný kamenný obličej do dlaní, rozplakal se hořce.

Jak romantické! opakoval anděl z hrobky kupcové.

Zelené a fádní! zaznělo odjinud.

Kolik jí bylo let? otázal se Serafín již smířený se svou prohrou.

Osmnáct! zaplakal nový anděl.

Je to mrzuté! poznamenal Asrael.

Je to nespravedlivé! dodal Gabriel.

Je to kruté! zakončil Serafín.

A nový anděl rozplakal se ještě hořčeji.

(Lumír 9/1923, s. 475)

---

Chtěli byste mít na hrobě anděla?

A hřešili jste?

Hřešili jste často?

Hřešili jste mnoho?

Jestli ne, rychle to dožeňte, ať má o čem vypravovat!!!

---

Na příště jsem přichystal článek o humoru.

O židovském humoru.

Rok: 1930.

Poněkud mrazivý úsměv...

linkuj.cz vybrali.sme.sk