AMOR VACUI - zápisky z cesty

Následující duševní pochody umírajícího popisuje Bardo Thödol takto:

"V této chvíli se tě pod vlivem špatné karmy [tj. Stínu – alespoň v mé interpretaci je to v tomto smyslu totéž] zmocní z toho oslnivého blankytného světa, představujícího moudrost dharmy [tj. pravé nauky], hrůza a strach a budeš před ním chtít prchnout. Z onoho matného bílého světla bohů se v tobě naopak zrodí pocit radosti. Nenech se v tomto okamžiku znepokojit ani zastrašit oním velmi jasným a ostrým, jiskřivým a třpytivým blankytným světlem, představujícím jasné světlo nejvyšší moudrosti! (...) Z onoho matného bílého světla bohů se neraduj, nelni k němu, neprahni po něm! Budeš-li k němu lnout, poputuješ do světa bohů a budeš se pohybovat v kruhu šestera stavů. Je to překážka zatarasující ti cestu k osvobození, proto se na ně nedívej..." (str. 55)

O tomto světle, které je nepřipravené duši temnotou, píše ve své Temné noci i mystik sv. Jan od Kříže :

"protože světlo a moudrost kontemplace jsou velmi jasné a ryzí a duše, do níž se prolomí, je temná a poskvrněná, plyne z toho, že duše, když je do sebe přijímá, mnoho vytrpí. Stejně jako očím, když jsou zalité, nečisté a nemocné, vlomení jasného světla působí bolest." (str. 109)

"V duši (...) působí paprsek božského patření kontemplace, který když se do ní vlomí svým božským světlem, přesahuje její přirozenost, a tím ji zastře temnotou a opanuje ji ve všech přirozených vnímáních a zaujetích, které dříve pojímala prostřednictvím přirozeného světla." (str. 124)

Nyní, když víme, na co se dívat, až bude náš pozemský život u konce, mohli bychom se zamyslet i nad tím, kam vlastně hledíme nyní. S jistým (zde naprosto záměrným) zjednodušením lze lidi rozdělit do tří skupin:

První skupinu tvoří lidé, kteří civí na na rozdělený svět jevů, jsou jím zcela zaslepeni a jejich svatostánkem je oblíbený hypermarket. V následujícím textu budu psát o závoji – tito lidé však mají přes oči nikoli závoj, nýbrž přímo černou pásku (a vůbec netuší, že už možná stojí u zdi...). Ti se však patrně nezajímají o tento článek, přistoupíme tedy ke skupině druhé: ta je tvořena lidmi, kteří hledají 'něco víc', ale nejsou schopni oprostit se od závoje iluzí, tvořeným potřebami jejich ega. A je to právě tento závoj, co přetváří jasné světlo v světlo mléčně bílé (v této mé interpretaci je 'dvojí světlo' ve skutečnosti světlem jediným (=žádným), neboť i sama tato dualita by jinak byla podlehnutím iluzi mnohosti a rozdělení.) Podívejte se na svět přes závoj a porozumíte.

A pak jsou lidé, a je jich jen málo, kteří před jasným světlem neuhýbají pohledem ani své oči nešetří jemným tkanivem závoje...

Jak zřejmo, hodlám se zabývat skupinou druhou, tedy nevěstinkami se závojem. 'Když ono to mléčné světlo je tak pozitivní! Ach!' (Ano, připouštím, že mi pozitivní lidé opravdu hodně lezou na nervy a podezírám je, že tvoří určitou, dosud dostatečně nezpracovanou, část mého Stínu...)

Sluníčka, srdíčka, kytičky, pastelové barvy, kamínky, korálky, pravda a láska vítězící nad lží a nenávistí, jednou bude líp, věk Vodnáře, psychedelika, reiki, hippies, hodné čarodějky, free, cool, in, smajlíky, be HAPPY now!

Wow...

Když ono to ryzí světlo tak bolí, že pociťují potřebu se před ním chránit. Potřebují chránit svá přirozená vnímání a zaujetí, svá ega... Protože "nakolik se božské světlo prostě a v ryzosti do duše vlomí, natolik ji spíše zastírá temnotou, činí ji prázdnou a uvádí v nic všechna její částečná uchvácení a zaujetí věcmi shůry i zdola; a také čím menší prostotou a ryzostí se vlamuje, tím méně duši opanuje a je jí menší temnotou. Je to něco, co vysloveno se zdá být neuvěřitelné, vždyť nadpřirozené a božské světlo zastírá duši temnotou tím víc, čím víc má jasnosti a ryzosti; a čím méně, tím méně ji zatemňuje." (sv. Jan od Kříže, str. 123)

Všichni ti 'stoupenci světla' hledí do toho hezkého, milého, přítulného mléčného světla, jsou z toho 'úplně vodvázaní' a jsou přesvědčeni o tom, že TOTO (a rozhodně nikoli TAMTO!) je Pravda. Alespoň dokud se z toho nezblázní...

A zbláznit se z toho věru mohou, neboť se dopouštějí velice vážné chyby. Jsou tak zamilovaní do svého ega (patrně proto, že jim poskytuje tak báječný závoj), že naprosto potlačují jak svůj, tak i kolektivní, Stín. Příklad: moje známá provozovala jakousi pseudomystiku založenou na tibetském buddhismu. Potíž byla v tom, že se naprosto odmítala zabývat démonickými podobami božstev a odvrácenou stranou vůbec. Jenže tato 'odvrácená strana' má právě v tibetském buddhismu své nezastupitelné místo. Nejen květiny a hezké mandaly, ale i lebky a hnáty... Upozornil jsem ji, že pokud chce jít touto cestou, měla by se zamyslet například nad vykonáním meditace nad mrtvolou. Ale to pro ni bylo 'fuj'. Svoji cestu na psychiatrickou kliniku uspíšila experimenty s LSD, ale i bez psychedelik měla její cesta zcela jasný směr. On totiž i Stín chce své a pokud jej dlouhodobě ignorujeme, snadno přijdeme k úrazu. A nyní se dostávám ke křesťanům, kteří mají v jisté věci skutečně pravdu. Jistě jste se setkali s varováními (zvláště fundamentalistických) křesťanů, že jóga, New Age, léčení energií (o magii ani nemluvě) a podobné věci při dlouhodobějším provozování vedou k vážným psychickým problémům. Vzhledem k tomu, že pro křesťana má Stín podobu ďábla, pak tvrzení, že se v těchto praktikách skrývá ďábel ani zdaleka není beze smyslu. Dokonce je křesťanství skutečně méně nebezpečné, než magické praktiky všeho druhu, pokud jsou provozovány člověkem s očima zahalenýma závojem lunárního já. Křesťanství, alespoň jak se s ním setkávám (pomíjím určité výjimečné duchy, kteří jsou často sami předmětem kritiky svých souvěrců), totiž sice pracuje se Stínem dosti zastarale (příliš dualisticky) a mnohdy naprosto nevhodně (například akcentováním pocitů viny), ale rozhodně jej neignoruje.

Proto vyzývám k zamyšlení nad tím, jaké povahy je světlo, do kterého hledíte. Je skutečně čisté? Odhaluje i to, co se vám na vás nelíbí? Nepřikrášluje? Bolí?

Nebo je jen milé, laskavé, přívětivé, bezbolestné a 'pozitivní'? Protože pokud ano, strhne vám jednou váš vlastní Stín závoj iluzí a vy budete pohlceni a stráveni slepotou...

- – - – - –

Literatura:
Tibetská kniha mrtvých, nakladatelství Vyšehrad, Praha 1995, přel.: Josef Kolmaš

Sv. Jan od Kříže: Temná noc, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní vydří 1995

linkuj.cz vybrali.sme.sk