AMOR VACUI - zápisky z cesty

Nakonec jej chlad přemohl. Přišel domů, máma už o něj měla strach. Patrně tedy venku bloumal docela dlouho. S brekem jí ukázal to vysvědčení. Řekla mu, že byla hloupost, že se bál jít domů, že mu přeci nic neudělá. Ale on přesto cítil, že ji zklamal. Cítil se vlastně pokořený dvakrát. Dvojkou a tím, že mámu svým chováním vystavil strachu. Tolik nedokonalosti v jediném dni...

Máma vždy dbala na to, aby se dobře učil. Nikdy nezapomněla zdůraznit, že ona neměla možnost studovat, že nebyla podporována v učení... a chytrý Jarek že to má jiné. Protože on je chytrý Jarek, který na to má a proto se musí dobře učit. Aby se dostal na gymnázium: "Táta a já nejsme ve straně, nebudeš mít žádnou protekci, takže musíš mít co nejlepší známky, aby ses tam dostal..." Tak nějak to říkávala. A také: "Až budeš na gymnáziu, tak už se uč jak chceš, ale teď musíš mít co nejlepší známky..."

"Co děláš? Učíš se, nebo si čteš?"

Učil se dobře, i když často místo učení i četl. Dvojek minimum. Vazby se spolužáky nic moc, šprt na okraji...

Na gymnázium se dostal...

"Musíš mít co nejlepší známky, aby ses dostal na vysokou. Až budeš na vysoké, tak se uč jak chceš, ale teď musíš mít co nejlepší známky..."

"Co děláš? Učíš se, nebo si čteš?"

A chytrý Jarek se učil. Udělal všechno proto, aby v prvním ročníku nedostal trojku z jakéhosi technického předmětu, o němž věděl, že jej nebude nikdy v životě potřebovat. Tu trojku nedostal.

Sociální postavení ve třídě: Zasněný šprt na okraji...

Maturita: čtyři jedničky. Chytrý Jarek se dostal na vysokou. Obor: Filosofie – religionistika

"Když sis to vybral, musíš mít dobrý prospěch. Musíš to dostudovat. Tolik jsme pro to s tátou obětovali..."

A pochopitelně: "Co děláš? Učíš se, nebo si čteš?"

První dva roky se chytrý Jarek učil dobře. Jedničky a dvojky. Šlo to dobře. Ale také začal pokukovat po světě. Začal si všímat, že existuje i jiný svět, než ten polosnový stav dobrého žáka. A pak se něco stalo. Cosi v něm se zlomilo. Nešlo to. Nešlo se učit. Stálo to čím dál víc úsilí. Chytrý Jarek začal chodit po hospodách, někdy paříval až do rána a pak šel rovnou na přednášku, občas kouřil trávu, posléze si konečně našel přítelkyni a v jednadvaceti konečně přišel o panictví. Přišlo první přerušení studia, pak chabá navázání a opět přerušení. Někdy mu bylo tak mizerně, že na otázku "Co děláš? Učíš se, nebo si čteš?" mohl směle odpovědět: "Čumím do zdi a přemýšlím o sebevraždě." Někdy to i řekl nahlas a jeho maminka mu pak vyčetla, že ji vydírá. Nešlo to. Cosi se zadrhlo. Hádky se zhoršily po smrti táty, který se do toho sice nepletl, ale přesto svou klidnou povahou zmírňoval alespoň ty nejvyhrocenější situace. "Je mi duševně zle..." snažil se vysvětlit Jarek. Snažil se to napsat. Vyjádřit. Volat o pomoc... "U nás v rodině nebyl nikdy nikdo žádnej blázen a ani ty nejsi. Jsi jen línej lempl. Seber se a uč se. Uč se. Uč se!" Hádky s maminkou se stupňovaly a nakonec vyústily v Jarkův odchod z domova. Žil porůznu, našel si práci. Školu různě přerušoval a odkládal, sem tam složil nějakou zkoušku. Stal se rekordmanem: Nakonec studium ukončil (bez titulu) po rekordních dvanácti letech od imatrikulace. Maminka mezitím umřela.

Dnes se chytrý Jarek, který se mezitím, jak je psáno jinde, stal Kojotem, omlouval své partnerce, že nebyl dokonalý a říkal něco v tom smyslu, že bude pracovat na tom, aby se zlepšil v komunikaci, empatii, sexu... A bál se zklamání v jejích očích... Uvědomoval si přitom, moc dobře si uvědomoval, že pouze dál a dál následuje maminkou vtisknutý introjekt (jak by řekl Gestalt terapeut), tedy maminčina "mělbycha". Uvědomoval si, že perfekcionismus může být dobrým hnacím motorem, ale že člověka neudělá šťastným, protože štěstí je pro perfekcionistu vždy někde v budoucnosti, vždy TAM, nikdy TADY. Kojot o tom ví. Kojot s tím pracuje. Kojot se tomu všemu snaží smát. Někdy se mu to daří. Ale někdy to na něj dopadne tak těžce a bolestně, až by kňučel a kníkal a zakusoval se do polštáře.

Třeba právě dnes...

linkuj.cz vybrali.sme.sk