AMOR VACUI - zápisky z cesty

Conan a blankyt přesmutné kůže

Conan seděl na židličce a počítal sklenice zavařeniny, které mu jako odměnu za vyhnání zlého čaroděje z jejich čtvrti nanosili její vděční obyvtelé, když vtom se ozvalo zaklepání na dveře, náhlé jako pomerančová šťáva.
„U Croma!“, řekl Conan. „Teď jsem se spletl. Dvacet šest. Anebo dvacet sedm? Dále!“, zahulákal podrážděně.
„Ne moc dobrá zpráva, Conane“, zakrákoral od dveří jeho mladší spolužák a poskok E´ton. „Čaroděj Gagaúl po tvém úspěchu s jeho kolegou utekl z města.“
„A je po odměně“, vzdychl obrovský Cimmeřan.
„A navíc se s ním neseznámíme. Vždycky jsem podle jeho jména usuzoval, že půjde o křížence kachny a včely.“
„Co je tohle za město? Nikdo tu nemá peníze. Nedá se tu nic ukrást. Musíme o dům dál.“
A pak zase někdo zaklepal na dveře. Dovnitř se vsoukal hubený Aquiloňan. „Chceš si vydělat peníze, Cimmeřane?“
„Co je to za otázku? Samozřejmě, že ano.“
„Jsem z tarantijské univerzity a nabízím deset zlatých za lehoučký úkol.“
„Z tarantijské univerzity? To už je potřetí! Všichni civilizovaní lidé jsou změkčilí blázni. A dvojnásobní blázni jsou aquilonští učenci!“
„Ale mají peníze“, řekl Aquiloňan a vábivě zacinkal koženým měšcem.
„No dobře. Stejně jsme odsud chtěli vypadnout. Co chcete?“
„Katedra zvěropisců koupila od pouštního náčelníka kůži posledního kusu blankytné antilopy. Jak určitě nevíš, tyto antilopy žily na maličkém území na jihu, ale lidé je lovili tak intenzivně, že zbyla poslední. Tu zabili pouštní válečníci, ale uchovali její kůži. Naše univerzita se o tom dozvěděla, a tu kůži jsme koupili. Tobě zaplatíme za to, abys naše vycpavače a stěhující dělníky ochránil po cestě. Přijímáš?“
„Co mám dělat? Přijímám.“
„Dobře. Dáme ti čtyřiamsedmdesát měďáků, za ty po cestě koupíš dělníkům klobásy a pivo. A tohle je pro tebe.“ Hodil mu váček.
E´ton ho chytil v půli cesty. „To jste se moc nepředali. Vždyť koupit tu antilopu vás stálo sedmačtyřicet zlaťáků.“
„Jak to víš?“
„Sám jsem chtěl být zvěropiscem.“
„Ber, nebo nech být, Conane.“
„Už jsem řekl, že beru“, řekl Conan.


„Proč sebou taháme ty zavařeniny?“, ptal se E´ton Conana při pohledu na vozík tažený oslem, na němž se natřásala bedna s do slámy pečlivě zabalenými sklenicemi.
„Nevím. Nechtělo se mi je tam nechat.“
„Strašně nás zdržují. Už teď zůstávají pozadu.“
Pouštní tábor se před nimi objevil jako fata morgána. Zato jezdci, kteří se vyřítili jejich směrem s tasenými meči a napnutými luky, vypadali víc než skutečně.
„Starého náčelníka jsem sesadil já. A já vám nic neprodám. Popravdě řečeno, budete rádi, jestli vás pustím živé.“ Nový náčelník se tvářil sveřepě. Vycpavači a dělníci postávali rozpačitě a poněkud vystrašeně okolo, vyrývajíce do písku malé důlky špičkami bot. Conan se držel na uzdě jen s ohledem na šípy odevšad mířící na jeho hrudník. Celá cesta nestála za nic. Prošli územím nedospívajícího mága jménem Napretep, který jim nabízel, že jejich děti naučí létat, dělníci, kteří měli vycpaninu stěhovat, si stěžovali, že jim nechutná pivo, a E´ton vycpavače znechucoval stálým vykládáním o něčem, čemu říkal skvělá izolace.
„To je život… Horko, písek, ani kousek pořádného severního ovoce“, pokračoval v samomluvě náčelník.
E´ton, který se s přihlédnutím k faktu, že býval kdysi docela dobrý v boxu, právě chystal začít Conana přemlouvat k nějaké zbrklé akci, zpozorněl.
„Slaďoučká jablíčka? Hrušky? Jahůdky?“
„Auuu!“, zavyl náčelník. „Nech toho, nebo tvůj jazyk předhodím hyenám!“
„Ehm, totiž, co takhle vozík ovoce výměnou za úplně nepotřebnou kůži, která udělá radost pár bláznům?“


Univerzita plesala. E´ton se rozhodl pokračovat ve studiu, zatímco barbar zamířil co nejdál od vzdělanců. Jednou se měl ale stejně v Tarantii usadit natrvalo…

Ano. Až na katastrofálně neinvenční pointu velmi pravdivě zábavné.......

Dobrá povídka, pobavila mě, díky!

Povídka je super!