AMOR VACUI - zápisky z cesty

Sklonil jsem se k němu. Alkoholem cítit nebyl a byl při vědomí. Jeho oděv byl špinavý a zanedbaný, na předloktí měl nějaký bolák. Nepáchl ale. Zeptal jsem se, co se stalo a zda mám přivolat lékaře. Snad to byl cizinec, vlastně ani nevím, jestli něco řekl, nebo zda komunikoval jen mimoverbálně. Celá ta situace začala být poněkud snová. Nicméně jsem vyrozuměl, vlastně ani nevím přesně jak, že ode mě potřebuje jen abych mu pomohl vstát. Udělal jsem to. Podal jsem mu ruku a procítil slabost v té jeho. Podepřel jsem jej a podal mu berlu. Na ruce měl červenou tašku, naznačil mi, ať mu ji dám přes rameno. Učinil jsem to. Opět jsem se zeptal, zda nemám zavolat lékaře, ale (opět vlastně nevím jak) mi sdělil, že ne, že je to takto v pořádku. Vykročil svou cestou. Rozloučil jsem se a zamyšlen vyrazil k domovu. Hlavou se mi proplétaly různé myšlenky. Byla tam obava, zda jsem přitom nechytil třeba svrab či nějaké breberky, což pochopitelně nelze vyloučit. Byla tam i pochybnost, zda jsem jej měl nechat svému osudu, zda jsem přeci jen neměl přivolat záchranku nebo jej doprovodit. Ale cítil jsem, že jsem udělal to, co tento pán chtěl a potřeboval, že jsem neměl právo zasahovat mu do života proti jeho vůli. Nevím, zda došel domů, nevím, zda vůbec nějaký domov má; možná ano, možná v nějakém jiném světě; a možná, že žije mezi světy, že je bytostí spojující bdělou realitu s paralelním Brnem, jehož ducha za osamělých nočních procházek cítívám stejně, jako Neil Gaiman vnímá ducha Podlondýna, o němž tak poutavě napsal v knize Nikdykde.

Bylo to zvláštní, mystické, setkání.

Setkání toho, kdo při pohledu na ležícího člověka nepřecházívá na druhou stranu ulice...

linkuj.cz vybrali.sme.sk