AMOR VACUI - zápisky z cesty

To je přesně uhozený hřebíček na hlavičku. Když se v sobě zaobírám tématy smrti v dnešní společnosti, narážím na stejné stereotypy nebo spíš předsudky.

Nejhorší na tom je, že teoretizovat o tom můžeš jakkoli moc chceš, ale když se se smrtí a civilizovaným přístupem naší společnosti setkáš, tak nemůžeš naprosto nic dělat. A když jsem se bavila na toto téma s mými přáteli, každý, ale úplně každý se bojí ne toho, že umře, ale toho, že bude umírat díky zásahům lékařů dlouho. Tak dlouho, jak to jen bude možné ho udržet při životě. Kdyby byla možnost eutanasie, v podstatě každý pro ni sáhne, ale ne z toho důvodu, že by se chtěl zabít. To ne. Ale z toho důvodu, aby se té peripetii být několik let připoután v bolestech na lůžko za doprovodu lékařů čekajících na zázrak chce vyhnout. A nechat tělo jen tak odejít, když už není jiná volba, to je neetické právě kvůli tomu herkulovskému archetypu nebo spíše už komplexu. A tím jsme opět v začarovaném kruhu.

Jak absurdní výsledek...

Díky za komentář. Nemám, co bych dodal.

Jojo, to je důležité téma. Také s ohledem na propagované trendy "jak zůstat dlouho mladá". (Proč, proboha? říkám si. Jen to ne, to mi připadá jako odmítání zralosti - a boj proti smrti, což je špatně.) Vidím to všude kolem - reklamy v televizi, filmy, billboardy, časopisy ... radši to nesledovat; nic mi to nedává. Krom toho, že nahlédnu do obrazu společenských trendů. Naštěstí to není moje zrcadlo a svůj obraz v tom nevidím.

Na téma smrti jsem četla v rámci doporučené literatury na přijímací zkoušky výbornou knihu od Norberta Eliase "O osamělosti umírajících v našich dnech." Má velmi podobný názor na přístup ke smrti jako ty.

Díky za inspiraci! Knížku neznám a pokud na ni natrefím, určitě si ji přečtu.

Těší mě vždy, když zjistím, že někdo nepodléhá tomu všudypřítomnému mediálnímu tlaku. :-)

Mám dojem, že to je na Madagaskaru, kde na pohřbech příbuzných se lidé baví, smějí se a radují se z toho, že má onen mrtvý člověk klid, přejí mu hodně štěstí a prostě všelijak nedávají najevo nějaký zármutek, nebo strach ze smrti.
A všelijaké animistické a šamanistické kmeny a rody primitivně žijících indiánů, pygmejů, Papuanů a dalších mají ke smrti mnohem přirozenější a tímpádem i důstojnější postoj.
Ale je pravda, že někteří jiní živočichové, jako třeba sloni, také teskní, když jim umřel příbuzný.
Není to pro ně ovšem apokaliptická tragédie.

Smutek je samozřejmě v pořádku, je to normální emoce. Myslím, že smutní jsou i u těch národů, kde mají popsané veselé pohřby.