AMOR VACUI - zápisky z cesty
Jaroslav A. Polák - Kojot hrající si na filosofa
"The shortest distance between two points is under construction." Noelie Altito
"The shortest distance between two points is under construction." Noelie Altito
čtvrtek, 1. března 2007
Jen v málokteré kultuře jsou lidé ze smrti vyloženě nadšení, ale nikde ji nevnímají a nevnímali s takovou panickou hrůzou, s jakou ji pojímá naše "vyspělá" civilizace. Když uvážíme, že smrt je jedním z invariantů platných pro všechen vyšší život, tedy něco, co máme společné napříč všemi rozdíly, je absurdita postoje ke smrti, jíž je naše civilizace prodchnuta, vlastně až neuvěřitelná...
Za nejviditelnější projevy euroamerického přístupu ke smrti považuji:
1.Odsouvání a vytěsňování – a to jak z mysli (tedy o smrti "slušný člověk" nepřemýšlí, nemluví, nepřipravuje se na ni atd.) a též prostorově (umírání v nemocnicích, LDNkách, domovech důchodců – tedy co nejdále od pohledu „zdravých, mladých a perspektivních lidí"). S tím souvisí také skutečnost, že jsme od svých školních let připravováni pouze na život a nikoli též na smrt.
2.Herkulovský archetyp, jímž se řídí většina lékařů a nejen jich – tím mám na mysli boj se smrtí za každou cenu. Z vlastní zkušenosti a na vlastní oči vím, jak takový boj vypadá: Pacientovi je o nějaký ten měsíc prodloužen život za cenu naprosto neadekvátního snížení kvality tohoto života. Pacient ale tuto "léčbu" neodmítne, neboť díky nesmyslné tradici odsouvání a vytěsňování smrti odmítá připustit, že by bylo podstatně lepší a příjemnější prostě zemřít.
3.Náhražková smrt – tedy smrt například nafilmovaná, smrt v televizi, smrt v počítačové hře. Smrt, která na tu skutečnou nepřipraví ani co by se za nehet vešlo. Všimněme si, že rodiče dětí jsou ve zprávách upozorňovány, že následující záběry jsou drastické v případě, že jde o obrázky skutečných mrtvol. Smrt v akčním filmu je víceméně přijatelná, neboť ji nikdo neprožívá jako skutečnou. Tím se ale stává zcela bezcennou...
Důsledkem toho všeho je skutečnost, že naprostá většina lidí by si podle průzkumů přála zemřít doma mezi svými blízkými, přičemž v naprosté většině případů se tak ve skutečnosti neděje. Dalším důsledkem je obrovské množství naprosto zbytečně trpících lidí, které by bylo třeba nechat zemřít, protože „nechat zemřít" nemusí být projevem krutosti a bezcitnosti, ale naopak hlubokého soucitu.
Těžko říci, kde hledat kořeny dnešní thanatofobie. V tomto směru nebudu, jak je u mě často zvykem, vinit křesťanství, i když vzhledem k tomu, že bylo významnou formující silou naší civilizace, jistý podíl mít bude – hledal bych jej asi u německého protestantismu, který byl formujícím činitelem pozdější průmyslové civilizace. Společně s humanistickou tradicí zaměřenou na individualitu, vlivem osvícenství a radikálním snížením dětské úmrtnosti tak skutečně mohla vzniknout živná půda pro dnešní přístup euroamerické civilizace ke smrti. Tibetský buddhismus učí, že ke každé slabosti je třeba přistupovat jako k potenciálnímu zdroji síly. Není možné vrátit se k tradiční formě života, jež měla realistický pohled na věci poslední, je třeba udělat krok vpřed, zachovat si pojem individuality a z tohoto zorného úhlu znovu přehodnotit nejen postoj k životu, ale i ke smrti, neboť "život smrt jsou fáze jediného projevu energie." (A. Crowley, Kniha Thothova, s. 131)
1.Odsouvání a vytěsňování – a to jak z mysli (tedy o smrti "slušný člověk" nepřemýšlí, nemluví, nepřipravuje se na ni atd.) a též prostorově (umírání v nemocnicích, LDNkách, domovech důchodců – tedy co nejdále od pohledu „zdravých, mladých a perspektivních lidí"). S tím souvisí také skutečnost, že jsme od svých školních let připravováni pouze na život a nikoli též na smrt.
2.Herkulovský archetyp, jímž se řídí většina lékařů a nejen jich – tím mám na mysli boj se smrtí za každou cenu. Z vlastní zkušenosti a na vlastní oči vím, jak takový boj vypadá: Pacientovi je o nějaký ten měsíc prodloužen život za cenu naprosto neadekvátního snížení kvality tohoto života. Pacient ale tuto "léčbu" neodmítne, neboť díky nesmyslné tradici odsouvání a vytěsňování smrti odmítá připustit, že by bylo podstatně lepší a příjemnější prostě zemřít.
3.Náhražková smrt – tedy smrt například nafilmovaná, smrt v televizi, smrt v počítačové hře. Smrt, která na tu skutečnou nepřipraví ani co by se za nehet vešlo. Všimněme si, že rodiče dětí jsou ve zprávách upozorňovány, že následující záběry jsou drastické v případě, že jde o obrázky skutečných mrtvol. Smrt v akčním filmu je víceméně přijatelná, neboť ji nikdo neprožívá jako skutečnou. Tím se ale stává zcela bezcennou...
Důsledkem toho všeho je skutečnost, že naprostá většina lidí by si podle průzkumů přála zemřít doma mezi svými blízkými, přičemž v naprosté většině případů se tak ve skutečnosti neděje. Dalším důsledkem je obrovské množství naprosto zbytečně trpících lidí, které by bylo třeba nechat zemřít, protože „nechat zemřít" nemusí být projevem krutosti a bezcitnosti, ale naopak hlubokého soucitu.
Těžko říci, kde hledat kořeny dnešní thanatofobie. V tomto směru nebudu, jak je u mě často zvykem, vinit křesťanství, i když vzhledem k tomu, že bylo významnou formující silou naší civilizace, jistý podíl mít bude – hledal bych jej asi u německého protestantismu, který byl formujícím činitelem pozdější průmyslové civilizace. Společně s humanistickou tradicí zaměřenou na individualitu, vlivem osvícenství a radikálním snížením dětské úmrtnosti tak skutečně mohla vzniknout živná půda pro dnešní přístup euroamerické civilizace ke smrti. Tibetský buddhismus učí, že ke každé slabosti je třeba přistupovat jako k potenciálnímu zdroji síly. Není možné vrátit se k tradiční formě života, jež měla realistický pohled na věci poslední, je třeba udělat krok vpřed, zachovat si pojem individuality a z tohoto zorného úhlu znovu přehodnotit nejen postoj k životu, ale i ke smrti, neboť "život smrt jsou fáze jediného projevu energie." (A. Crowley, Kniha Thothova, s. 131)
čtvrtek, 1. března 2007 | rubrika: Úvahy a postřehy |
Tvorba tohoto blogu vyžaduje čas, práci a něco peněz, ale dělám to rád a s chutí. Nicméně pokud jste tu rádi, oceňte moji práci čas od času tím, že podpoříte libovolnou částkou projekt Praga-Haiti nebo sluneční školu Surya. Děkuji.
Co četli ostatní?
Komentáře
DISKUSE MŮŽE BÝT MODEROVANÁ
PŘÍSPĚVKY BUDOU V TOM PŘÍPADĚ AUTOREM WEBLOGU SCHVALOVÁNY RUČNĚ
CHCETE-LI VÍCE INFORMACÍ O TOM, JAK TO FUNGUJE, KLIKNĚTE.
Nechcete diskutovat, ale nadávat mi? Zabanoval jsem vás?
Jen mi to všechno hezky řekněte: TADY
PŘÍSPĚVKY BUDOU V TOM PŘÍPADĚ AUTOREM WEBLOGU SCHVALOVÁNY RUČNĚ
CHCETE-LI VÍCE INFORMACÍ O TOM, JAK TO FUNGUJE, KLIKNĚTE.
Nechcete diskutovat, ale nadávat mi? Zabanoval jsem vás?
Jen mi to všechno hezky řekněte: TADY
[1]Teda tos napsal krásně! (Lucy - Mail - WWW) Vloženo 02.03.2007, 10:02:10 x
Nejhorší na tom je, že teoretizovat o tom můžeš jakkoli moc chceš, ale když se se smrtí a civilizovaným přístupem naší společnosti setkáš, tak nemůžeš naprosto nic dělat. A když jsem se bavila na toto téma s mými přáteli, každý, ale úplně každý se bojí ne toho, že umře, ale toho, že bude umírat díky zásahům lékařů dlouho. Tak dlouho, jak to jen bude možné ho udržet při životě. Kdyby byla možnost eutanasie, v podstatě každý pro ni sáhne, ale ne z toho důvodu, že by se chtěl zabít. To ne. Ale z toho důvodu, aby se té peripetii být několik let připoután v bolestech na lůžko za doprovodu lékařů čekajících na zázrak chce vyhnout. A nechat tělo jen tak odejít, když už není jiná volba, to je neetické právě kvůli tomu herkulovskému archetypu nebo spíše už komplexu. A tím jsme opět v začarovaném kruhu.
Jak absurdní výsledek...
[2]2 Lucy: (Kojot - Mail - WWW) Vloženo 02.03.2007, 12:53:19 x
[3] (Liška - WWW) Vloženo 04.03.2007, 15:20:19 x
[4]Smrt a spol. (Adél ) Vloženo 04.03.2007, 23:52:08 x
Na téma smrti jsem četla v rámci doporučené literatury na přijímací zkoušky výbornou knihu od Norberta Eliase "O osamělosti umírajících v našich dnech." Má velmi podobný názor na přístup ke smrti jako ty. [5]2 Adél: (Kojot - Mail - WWW) Vloženo 05.03.2007, 01:49:07 x
[6]2 Liška. (Kojot - Mail - WWW) Vloženo 05.03.2007, 01:53:31 x
[7] (warhammer ) Vloženo 11.08.2009, 21:53:01 x
Mám dojem, že to je na Madagaskaru, kde na pohřbech příbuzných se lidé baví, smějí se a radují se z toho, že má onen mrtvý člověk klid, přejí mu hodně štěstí a prostě všelijak nedávají najevo nějaký zármutek, nebo strach ze smrti.
A všelijaké animistické a šamanistické kmeny a rody primitivně žijících indiánů, pygmejů, Papuanů a dalších mají ke smrti mnohem přirozenější a tímpádem i důstojnější postoj.
Ale je pravda, že někteří jiní živočichové, jako třeba sloni, také teskní, když jim umřel příbuzný.
Není to pro ně ovšem apokaliptická tragédie.
[8] (Kojot - WWW) Vloženo 12.08.2009, 10:56:14 x
Všechna pole jsou nepovinná.
Vaše IP adresa nebude veřejně zobrazena.
Číslo v hranatých závorkách vytvoří odkaz na daný komentář.
Avatar friendly.
Vaše IP adresa nebude veřejně zobrazena.
Číslo v hranatých závorkách vytvoří odkaz na daný komentář.
Avatar friendly.
MÁTE DOMA MÍSTO PRO DALŠÍ DUŠI?
PODPOŘTE UŽITEČNÝ PROJEKT!

Amor Vacui by Jaroslav A. Polák is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial 3.0 Unported License.
AŽ DOSLOUŽÍM, CHCI DO SBĚRU!
*




