AMOR VACUI - zápisky z cesty

Jako většina Tvých textů, kterým porozumím, mne provádí do hlubin kamsi k zamyšlení, které balancuje na několika hranách najednou, velmi široce a přitom jasně ostře a současně neostře.

Je pravda, že některým textům nerozumím, ale tady cítím, že jsem se dotkla čehosi vevnitř, za textem.

Zvláštní je, že píšeš o soumraku dne. Den končí. Vrací se zpátky ke dni, pousíná si v noční době a i písmo hebrejské a arabské je písmo, které se vrací - píše se pro nás opačně, zprava doleva.

Tenhle směr je směr do sebe, bilancování života, dne, cesty, soumrak života. Je to směr intraverze, směr dovnitř člověka, kde člověk nalézá mnoho věcí, kterým nerozumí a i když se z nich nají, tak jejich obal většinou odhodí jako pergamen popsaný nerozluštitelným písmem arabské abecedy, abecedy vnitřní, abecedy pro středoevropana symbolicky nedosažitelně rozluštitelné.

Tohle je cesta odchodu ze světa - ať už duchovní nebo fyzická -, návrat zpět k celistvosti života v celku vesmíru.

Avšak ať odhodíš arabsky popsaný pergamen a přijdeš tím o rozluštění jednoho tajemství, uvědomuješ si i posvátnost ticha a možných sankcí za porušení cítěných pravidel tichých uliček od hebrejštinou magicky stvořeného golema.

Všechny cesty mají svá nepsaná pravidla.

Celá cesta je tak skrytá...

Díky za komentář, opravdu mě těší, že se nad mými texty takto zamýšlíš. Text je asi z roku 1998 nebo 99, vznikl kdesi v mém nevědomí a tak je i pro mne hádankou - či spíše symbolem ke kroužení...