AMOR VACUI - zápisky z cesty

 Potřeba reagovat na politicko-společenské aktuality sice není mou přirozeností, ale stalo se, že mne jedna zpráva skutečně natolik zvedla ze židle, že jsem se rozhodl napsat aktuální komentář. Poslal jsem jej redakci Neviditelného psa, kde byl v pátek 28. 1. 2005 publikován (obsah článku není pro toto vyprávění důležitý). Ovšemže mě potěšilo, že se mi podařilo publikovat právě tam, což koneckonců byla ještě zcela přirozená reakce.

Zlom nastal, když jsem si přečetl komentáře k tomuto článku. Byl jsem naprosto konsternován, pobouřen a vytočen na nejvyšší míru. De facto šlo o srážku s typem blbosti, na který nejsem zvyklý. Připsal jsem k tomu několik reakcí, ale byl jsem i nadále posedlý touhou, že to prostě nesmím tak nechat. Dokonce jsem poslal maily několika přátelům, aby si článek a komentáře přečetli a těm hňupům to pořádně 'nandali'. A pochopitelně, jak už to u takových posedlostí bývá, jsem nedokázal myslet na nic jiného.

Později večer jsem si už byl ochoten připustit, že to přeháním a začal si uvědomovat, že moje reakce nebyly přirozené. Práci se Stínem se věnuji už dost dlouho, takže mám v těchto záležitostech přeci jen určitý cvik. Nicméně byla to až odpověď redaktora Neviditelného psa na mé postěžování si na 'nehorázné komentáře' (za ně přirozeně redakce nezodpovídá, také jsem si stěžoval obecně, nekritizoval jsem redakci), která mne 'probudila'. Napsal totiž, že se těmi 'samolibými komentáři nemám trápit'. Důležité bylo slovo samolibý, které mne přímo praštilo do očí. Uvědomil jsem si, že to skutečně byla samolibost, která mne tak rozběsnila, a že sám jsem byl v posledních dnech rovněž dosti samolibý, aniž bych si to přiznal. Jakmile jsem si tuto projekci uvědomil, posedlost vyprchala a celá záležitost mi připadla spíše směšná. Pak jsem se už jen v klidu zabýval problémem vlastní samolibosti, hledal ji ve svých minulých činech, projevech a podobně. Duševní práce tohoto typu je pochopitelně poněkud nepříjemná, ale myslí-li to člověk s jakýmkoli typem osobního rozvoje alespoň trochu vážně, nemůže se jí vyhnout. Vzpomněl jsem si i na kamaráda, který je podle mého názoru v některých svých projevech dosti rigidní, a na jeho běsnění, způsobené střetem s rigidní úřednicí. Najednou byla i tato souvislost zcela evidentní. A protože mně jeho rigidita také občas leze na nervy, zabýval jsem se i problémem vlastní rigidity. Všechny poznatky jsem zaznamenal do deníku a usnul jsem spánkem spravedlivých, aniž bych se celou záležitostí dále v duchu zaobíral...

Tolik tedy osobní příklad střetu se Stínem. Nyní slíbená zobecnění. Je důležité zabývat se lidmi, kteří vás štvou, či dokonce serou (citlivé povahy nechť mi ten vulgarismus prominou) a dohánějí k nepříčetnosti. Můžete se totiž od nich mnohé naučit. Vždy vás totiž upozorňují na nějakou vaši nehezkou vlastnost, kterou si u sebe odmítáte přiznat. Neznamená to nutně, že jste na tom tak zle, jako ten, kdo vás vytočil, ale je třeba se tím zabývat. Může jít o konkrétního člověka, typ lidí či skupinu lidí (policajti, feťáci, úředníci, cikáni, politici...). Odhalení projekcí nemusí být tak rychlé, jako ve výše uvedeném případě, mnohdy může vyžadovat i spoustu zdlouhavé práce. Přiznat si, že váš vztek nezpůsobuje pouze 'ten blb', ale také vaše vlastní ego, které se chrání před nepříjemnou pravdou, je – zvláště nemáte-li v tom jistou praxi – velice náročné. Nejde totiž jen o to, že si tedy něco přiznáte na úrovni intelektu. Důležité je, abyste si to přiznali i na úrovni emocí. Tedy – nejen to promysleli, ale i procítili. Jedním z dobrých způsobů, jak takto pracovat, je vcítění se do objektu svého vzteku či dokonce ztotožnění se s ním. Tato metoda je k dispozici patrně každému – každý z nás jistě někdy propadl dennímu snění. A to se dá ale užít i k něčemu jinému, než je konejšení ega. Prostě místo toho, abyste byli v duchu mocnými mágy, úspěšnými podnikateli a podobně, se stanete feťákem, cikánem, úředníkem, policajtem a nebo prostě 'tím blbcem, který vás tak strašně rozčiluje'. Snažte se představit si, co prožívá, jaké měl dětství, jaké má povinnosti, co jej trápí, co jej štve, z čeho má radost... Staňte se jím. Rekonstruujte v duchu konfliktní situace, které jste s ním prožili, a podívejte se na ně jeho očima. K tomu připojte i analýzu situací, kdy jste jednali a cítili jako on, ale neuvědomovali jste si to. Upozorňuji, že zvláště pokud to takto budete zkoušet poprvé, nebude to příjemné. Dobře to popisuje Jung, jehož si nyní dovolím ocitovat: Poté, co se nepříznivé projekce stanou vědomými, 'stojí subjekt před úkolem připsat na vlastní účet všechno sprosťáctví, případně ďábelství, které bezostyšně připisuje druhým, nad nimiž se celý život rozhořčoval. Na tomto postupu nás irituje na jedné straně přesvědčení, že kdyby to tak dělali všichni lidé, život by byl podstatně snesitelnější, a na druhé straně pocit nejprudšího odporu proti tomu, abychom použili tento princip vůči sobě samému, a to zcela vážně. Kdyby to udělal jiný – nic lepšího bychom si nemohli přát; ale udělat to tak sám sobě – jak nesnesitelné.' (C. G. Jung: Obecná hlediska psychologie snu, in: Výbor z díla I., s. 206)

Nesnesitelné to zpočátku rozhodně je, ale věřte mi: poté, co zvládnete zpracovat několik prvních projekcí, tak se to poddá a už vás to tak brát nebude... :-)

Výsledkem by pak mělo být přiznání si vlastních nehezkých či dokonce odporných vlastností. To vám umožní dále s nimi pracovat, protože je nyní máte ve vědomí a tedy do značné míry k dispozici. Dokonce je můžete i začít vědomě a cíleně používat. Velice dlouho mě doháněli k nepříčetnosti 'vlastníci pravdy' nepřístupní jakékoli diskusi (například někteří křesťané, ale také můj bratr...). Když jsem se tím výše uvedeným způsobem zabýval, uvědomil jsem si, kdy se sám chovám jako 'vlastník pravdy' a také jsem přijal fakt, že 'vlastnit pravdu' může být občas užitečné (někdy je lepší neztrácet čas nekonečným filosofováním o všech myslitelných aspektech problému... prostě nediskutovat o každé pitomosti).

Je také zajímavé všímat si, kdy a jakým způsobem se projekcí dopouštějí ostatní (ale vždy až poté, co jste se poctivě pověnovali projekcím vlastním, které by pro vás měly být vždy těmi nejdůležitějšími!). Odhalování cizích projekcí je, na rozdíl od těch vlastních, často velice zábavné.

Nutno dodat, že lidé skutečně mají špatné vlastnosti, kterými ostatní rozčilují. Ale v každém případě, kdy vás někdo rozčiluje, pokuste se to postavit do jiné roviny – uvědomte si, že ten, kdo vás rozčiluje, není špatnou vlastností, ale člověkem, který má špatnou vlastnost.

O tom, jak může osobní setkání s člověkem jako člověkem a nikoli ztělesněním špatné vlastnosti vést k vyléčení posedlosti, svědčil i velmi emotivní dokument České televize o 'spartakiádním vrahovi' Jiřím Strakovi. Syn jedné z jeho obětí nemohl poté, co se dozvěděl, jak jeho matka zemřela, pořádně spát a byl posedlý touhou Straku zabít. Když se ti dva osobně setkali, bylo to pro pozůstalého (a řekl bych, že ji pro Straku) nesmírně bolestné, došlo však díky tomu k jakési katharsi. Ne snad, že by si padli do náruče, ale po tomto setkání se dotyčný mladý muž konečně normálně vyspal a vraha své matky již zabít nechtěl. Straka přirozeně i nadále zůstal vrahem jeho matky, ale přestal být zosobněním vraždy. Zde už ale přecházíme od prostého Stínu k osobním démonům. Práce s nimi (zvláště nejsou-li vtěleni do konkrétního člověka, s nímž se lze bezpečně setkat tváří v tvář) je mnohem náročnější, než práce s obvyklými stínovými aspekty, a navíc velmi nebezpečná. Měla by být proto prováděna pod vedením zkušeného učitele či psychologa; případně by se do ní měl pustit člověk s dobrou předběžnou průpravou. Vynikající knihou na toto téma je Čaroděj Zeměmoří od Ursuly le Guinnové.

Vím, že téma střetu se Stínem, není tak romantické, jako evokace pradávných bohů, ale skoro bych řekl, že je důležitější a někdy snad i dobrodružnější. Hodně štěstí... :-)

linkuj.cz vybrali.sme.sk