AMOR VACUI - zápisky z cesty

A pak – bohové moji – jak mám shrnout, o čem to vlastně je?

Ta otázka mě bez ustání pronásledovala. A pronásleduje...

Odpověď?

Nenašel jsem ji.

"Obraz, trvající celý dlouhý život, dosáhl tisíce obměn."1,píše Gaston (odpusťte mi tu familiárnost, ale nakonec jsme si s filosofem po dlouhých hodinách fantasijních rozhovorů začali tykat) v závěru své knihy, v níž skutečně rozvíjí desítky obrazů, odvíjejících se osamělému člověku nad plamenem svíce, jež se stává z pouhého předmětu živoucí bytostí, společníkem v osamění...

Je to kniha o samotě; tiché, dobrovolné samotě zasněného člověka, který hledá archetyp. Archetyp "prvních ohňů světa"2.

Prvotní oheň... snad jednou napíši knihu o úžasu pravěkého člověka, ve chvíli, kdy pochopil, že oheň může sloužit. O Prométheovi...

Ale to odbíhám.

Kniha je přece o plameni svíce, plameni, který osvětluje, plameni, jehož smyslem je zářit, nikoli zahřívat, plameni zkroceném, plameni, jenž nevyžaduje udržování a přesto... je ozvěnou prvního ohniště. A také generací myslitelů, pomalu obracejících pergamenové listy alchymických foliantů. Mimo jiné...

Tedy – je to kniha o plameni, samotě a také -

o vertikalitě, vzestupu k mystickému poznání, které uniká slovům, neboť je skutečné ve své prázdnotě.

Vzestupu, který může být i posvěcen smrtí, stane-li se zasněný člověk můrou a žár pak vynese do výše neskutečna – či absolutna? – popel jeho sežehnutého těla...3

Ale Gaston toto neshledává nutným, nehledá extrému sežehnutí plamenem či láskou, chce jen prostě a klidně snít...

Snění. "Plamen svíce" je knihou o snění. O snění bdělém, kontemplativním, klidném. O snění, jež dává inspiraci básníkům. Sny, které přináší spánek, mohou svou barvitostí, divokostí a tempem přinášet inspiraci prozaikovi, nikoli však básníkovi.4

Ale, dodávám skromně, existuje ještě jeden, třetí druh snění, který spojuje protiklady dvou předchozích. Bdělé snění ve spánku. Tak sní mystikové...

Obrazy... desítky obrazů. Sugestivní obrazy, zjevené básníkům, které komentuje filosof, který je sám básníkem. Nehledá definitivní řešení. Nechává nám prostor, abychom si načrtnuté myšlenky dosnili po svém... Je těžké dočíst tuto knihu.

Obrazy – některé z nich na mne dopadly jako údery kovářského kladiva:

"Jakou odezvu má v srdci člověka, zasněného nad svící, toto slovo: uhasnout!" ... "Jaký je největší subjekt slovesa uhasnout? Život nebo svíce?"5 čtu v první kapitole a rozechvěle knihu na dlouhé hodiny odkládám, neschopen dalšího čtení, neboť jsem si už prožil hrůzu strachu ze smrti blízkého člověka. Uhasnout...

Plamen svíce žije mezi námi – i v době elektrických lamp. Někdy skutečně, jindy jako vzpomínka, prastarý archetyp. Dokážeme si jej vyvolat, zavřeme-li oči...

Je třeba číst knihy při svíčce. Ať už skutečné nebo představované. Možná si zkazíme oči, ale jistě více porozumíme. Rozumět, nikoli jen ovládat...

"Plamen svíce"

Kniha o hmotě, jež rodí světlo.

O květinách a stromech, které jsou lampami.

O lampách, jež žijí coby naše nejdůvěrnější přítelkyně.

O poesii.

Snech.

Životě, který sám jest plamenem.

A uhasnutí...

Mimo jiné.

Díky Gastone. Rozumíme si...

---

Gaston Bachelard: PLAMEN SVÍCE, přel.: Richard Vyhlídal, Dauphin, Praha-Liberec 1997

---

Odkazy:

1 str. 147

2 str. 13

3 viz str. 66-72

4 viz str. 20

5 str.39

linkuj.cz vybrali.sme.sk