AMOR VACUI - zápisky z cesty

Bedřich Schiller: Zastřený obraz v Sai.

Kdys mladík jeden, touhou po vědě

jsa puzen, do Saie šel v Egyptě,

by tajnou kněží moudrost seznal; mnoho

on bystrým duchem byl již prozkoumal,

než žádost vědět víc ho hnala dále

a hierofant stěží zkonejšil

to jeho přání netrpělivé. "Co

přec mám, když nemám vše?" tak mladík vece;

"je snad zde možno méně nebo víc?

Je pravda tvá jak štěstí smyslné,

jen částkou, z níž já větší, menší dílec

mít mohu a ji přece vždycky mám?

Zda nedílna a jedna není pravda?

Jen jeden vezmi z harmonie tón,

jen jednu vezmi barvu z duhy a již

to vše, co zbude, není nic, an ten -

ten krásný celek tónů, barev schází!"

Co jednou takto spolu mluvili,

kdes ve rotundě stáli odlehlé;

tam jeden obraz velký, zahalený

bil v oči mladíku. Tu s udivením

jun obrátí se k vůdci řka: "Co jest

to, co se zakrývá zde za rouškou?"

"Tam pravda," odpověď zní. "Jakže?" zvolá,

"já toužím jenom po pravdě, a ta

to zrovna jest, jež mně se zakrývá?"

"To sám si s božstvem vyjedne," kněz dí.

"A člověk žádný – božstvo tak to chce -

tou rouškou nehne, až já samo zvednu

ji; nesvěcenou, hříšnou rukou však

kdo zvedne roušku svatou dříve, pak -

tu božstvo dí"...... "Nu pak?" "Ten pravdu uzří."

"Toť věštba prazvláštní! Ty tedy sám

bys roušky oné nikdy neodstranil?"

"Já? Věru ne! A nikdy neměl jsem

to pokušení." "Nechápu to. Mne-li

by dělila jen tato tenká hradba..."

"A zákon," v řeč mu vpadne průvodčí;

"víc důležitá, synu můj, než mníš,

ta pavučina; pro tvou ruku sic

jest lehká, pro svědomí tvé však centem."

Pln myšlenek tu kráčel mladík domů;

a touha horoucí vše zvědět, spát

mu nedá, žárem na lůžku se válí

a v půlnoci se vzchopí. K chrámu spěje

ne samovolně jeho plachý krok.

Tam přelézti zeď lehounko mu bylo

a jedním uvnitř prostřed rotundy byl

již skokem srdnatým ten odvážník.

Tam stojí teď a děsně obklopí

ho samotného neživé to ticho,

jež jenom kroků dutá ozvěna

v těch tajuplných kobkách přerývá;

a shora vrhá báně otvorem

svou bledou, stříbromodrou měsíc zář

a hrozivě, jak dlel by zde sám bůh,

se zaskvěje tu v klenby temnu širém

v svém dlouhém závoji ta postava.

On kráčí bíže krokem nejistým -

již ruka drzá sáhnout na svátost chce...

tu projede ho tělem mráz a žár

a nezřejmou ho odrazí to rukou.

Ó, nešťastníče, co chceš konati?

Tak věrný v jeho nitru zvolá hlas.

Ty pokoušet chceš nejsvětějšího?

A člověk žádný – orakulum dí -

tou rouškou nehne, až já sám ji zvednu.

Než orakulum zda též neřeklo:

Kdo tuto roušku zvedne, pravdu spatří?

"Ať za ní je, co je, já zvednu ji."

I zvolá hlasem zvučným: "Chci ji spatřit." Spatřit!

Je slyšet posměch táhlé ozvěny.

To řekl, roušku pak zved' do výše.

"Nu," tážete se, "co přec bylo tam?"

Já nevím to. Den druhý beze smyslů

a bledého jej našli kněží tamo,

an ležel u podstavce Isidy.

Co vše zde spatřil a se dověděl,

to nikdy neřekl. Svou veselost

však navěky tam ztratil od těch čas;

žal hluboký ho sklátil v časný hrob.

"Ó běda tomu," tak vždy varoval,

když neodbytní lidé se ho ptali,

"kdo proviněním pravdy dostihne;

ta nikdy nebude mu k radosti."

Přel. Jan Šmaha<<

(Čítanka pro pokračovací kursy při školách měšťanských, v Praze nákladem J. Otty, 1908; s. 58-60; pozn. text nebyl upraven dle současných pravopisných norem)

---

A co vy? Strhli byste roušku? Před pěti lety řekl bych: "Určitě!"

Teď?

Nevím...

---

A vy se už teď můžete těšit na Goethův horror "Král duchů" v nezaměnitelném přebásnění K. J. Erbena...

linkuj.cz vybrali.sme.sk