AMOR VACUI - zápisky z cesty

...ta je!!!...:o)))

2 Watsi: Dík! :-)

Xavier Forneret
Stydlivý chudák


Dívá se na ni.
Vyňal ji bez váhání.
Kapsu má děravou.
"Ubohá, k uzoufání!"
říká jí s obavou.

Hřeje ji, chrání
dechem, až k nepopsání
vlahým: ten hrozný strach!
Čeho se srdce straní?
Co klíčí v myšlenkách?

Pak znenadání
mrazivá slza ranní
koho? Ach, ano ji!
Děr jako v staré báni
Je v jeho pokoji.

Promne ji v dlani,
žel, marné počínání,
necítí zhola nic,
jen mráz, dech zimních plání;
choulí se čím dál víc.

Teď se k ní sklání,
co vidí? Přelud? Zdání?
Či dílo vyšších sil?
Klade drát před ni, za ni,
aby ji přeměřil.

Chabě se brání
ztvrdlím rtům, polaskání,
začne se strašně chvět,
až vykřikne své přání:
Polib mě naposled!

Ne, nemá stání,
láska je oba vhání
do jeho náručí;
orloj však nevyzvání,
jen temně zahučí.

Neboť on straní
smrti, svou strašnou zbraní,
rukou, ji ohledá:
"Hodí se ke snídani
i místo oběda!"

Pak po všem klání
a porubání
i mordování,
též omývání
a porcování
i opékání
ji bez meškání
sní na počkání.

Když byl ještě mlád, říkali mu, kluku,
až budeš mít hlad, spapej svoji ruku!

Jako kočka…
Zase se vyplaší…
Přiblíží se až na letmý dotek…
Prstů přejetí…
A prchá nocí…
Napružená páteř…
Oka jiskření…
Přitulí a stejně prchne…
Jednou se osmělí…
Nebo zmizí v noci…
Jako kočka…
Možná že zavrní…