AMOR VACUI - zápisky z cesty

Po několikadenní marné snaze něco s tím udělat pomocí různých čistících prostředků, výsledkem čehož byl jen zápach chloru mísící se se zápachem původním, jsem rezignoval a trvale se přesídlil do druhého pokoje, kam jsem již v den pohromy odvlekl a nainstaloval druhou postel se zatuchle, ale nikoli jakkoli jinak páchnoucími matracemi. Peřina, jíž jsem ve snaze ji očistit odnesl do koupelny, začala po týdnu plesnivět a po dalších čtrnácti dnech skončila v kontejneru, kam jsem ji pod rouškou noci odnesl.

V té době jsem vzdal všechny pokusy udržovat ve svém bytě alespoň zdání pořádku. Podlaha začala hladit má chodidla vrstvou balastu sestávající z papírů, chuchvalců Eliščiných chlupů, starých ponožek a jiného ošacení, jíž jsem se brodil a z bezpečnostních důvodů jsem uklízel pouze střepy. Můj staromládenecký život začínal nabývat dříve netušených a dosud nevyzkoušených dimenzí a myslím, že by se (pokud bych mu ovšem dovolil vstoupit) ošíval i protřelý squatter. Také nádobí bylo všude. Ve dřezu, který by můj dobrý přítel nazval vyhnívačem, rostlo ze zrní pro potkany obilí, zaschlé talíře, kastroly a hrnky pokrývaly všechny myslitelné plochy, dokonce jsem našel talíř i mezi knihami...

Tak skončilo léto a začal podzim. Až dosud mi nevadilo, že spím pouze pod tenkou dekou na matracích z nichž jsem předtím, než jsem se uložil ke spánku, někdy v záchvatu čistotnosti odmetl něco prachu a bláta z cest, které tam zanesla Eliška. Ale v našem domě – nevím, zda máte také takovou zkušenost, bydlíte-li v domě s ústředním topením – nastává každý podzim takové to období, kdy už je zima, ale ještě se netopí. Přestávalo pomáhat i to, že jsem spal ve svetru. Naštěstí jsem před nějakou dobou našel u popelnic zánovní kobereček a tak jsem se jím jedné obzvláště chladné noci přikryl. To bylo dobré... Nějakou dobu jsem koketoval s myšlenkou, že jej povleču, ale dospěl jsem k závěru, že to nemá cenu. Přijal jsem tuto dimenzi své existence tak, jako jsem přijal fakt, že sousední pokoj smrdí. Dalo se tak žít, jen jsem si musel dávat pozor, abych příliš nevířil prach, protože jsem z něj měl hrozné záchvaty kašle...

A pak se objevila přítelkyně. Jistě uznáte, že pro stepního vlka vlastnícího doupě ve výše zmíněném stavu, to byl velmi odvážný počin. Nějakou dobu jsem navštěvoval já ji, to bylo dobré... Ale dříve či později muselo dojít k nevyhnutelnému. Přítelkyně se rozhodla, že přijede ke mně. Snažil jsem se jí vysvětlit, že musím uklidit a že to v mém případě znamená minimálně dva měsíce soustavné usilovné práce, ale zřejmě si myslela, že přeháním. Uklízel jsem zběsile. Nespal jsem. Nejedl jsem. Umýval jsem nádobí (ve vaně). Zaplnil popelnice balastem. Počkal, až budou vyvezeny. Opět je zaplnil balastem. Sousedé pochopili, že uklízím...

Když už jsem si myslel, že stav mého doupěte alespoň ujde, zřítily se na mě, v průběhu rozhovoru s přítelkyní po ICQ, knihy, kterými bylo zaskládáno okno. Asi hodinu jsem se dusil prachem a pak jsem knihy přeskládal jinam. Asi po dvou letech jsem opět viděl z okna a ten pohled byl krásný. Takový ten pohled na krásnou známou věc, kterou jste dlouho neviděli. Jako setkání s přítelem z mládí...

Když přítelkyně přijela, měl jsem již zakoupené nové peřiny a povlečení, páchnoucí matrace byly uklizeny ve sklepě a spolu jsme potom vybrali a koupili matraci novou. V bytě se dalo chodit bez ochranných pomůcek. Stručně řečeno – můj byt už nevypadal jako squat čichačů toluenu, ale jako slušný squat průměrného bezdomovce. Nastal čas, aby se po proběhlém odchlívení začalo... uklízet. Nastal čas dát lidskému životu, který znesmyslněl, nový smysl...

linkuj.cz vybrali.sme.sk