V poslední době se z různých stran setkávám s konspirační teorií, že za současnou uprchlickou vlnou stojí USA se záměrem „udělat v Evropě bordel“. Mám dobrý důvod, proč této (a ani žádné jiné) konspirační teorii nevěřit.
Nebudu ovšem na tuto konspirační teorii odpovídat paranoiou v podobě odkazovaní na Kremlem placené (ať již údajně nebo skutečně) propagandistické weby. Konspirační teorie ve skutečnosti vůbec nepotřebují finanční ani jinou podporu nějaké velmoci; nevylučuji, že taková podpora neexistuje, ale v zásadě platí, že jde o lidovou tvořivost, která je jakousi „antropologickou konstantou“. Lidé se potřebují vyznat v chaosu tohoto světa, nějak jej vysvětlit, a představa, že za tím „někdo stojí“ dokáže nabídnout jistou formu útěchy v podobě iluzorního vědění, které redukuje pocity úzkosti a bezmoci. Rozumný člověk by však vábničce konspiračních teorií měl umět odolat. A ne, ono tolikrát opakované „Cui bono!“ opravdu vždy neplatí. Pěkně to ilustruje parodická konspirační teorie, že za rozpady států mohou filatelisté, protože díky tomu získají nové zajímavé poštovní známky. To, že někomu posléze něco přijde vhod, opravdu neznamená, že je nutně pachatelem.
Myslím, že věci jsou mnohem složitější než nějaké ad hoc konspirativní spekulace. Je to dáno tím, že lidská společnost je natolik složitý systém, že je prakticky nemožné správně předpovídat její budoucí vývoj a tudíž ani manipulovat ji v globálním měřítku „žádoucím směrem“ pokud jde o střednědobý, natožpak dlouhodobý časový horizont. Vždy totiž zůstává v záloze příliš velké množství nezamýšlených důsledků a neznámých proměnných. Představuji si lidskou společnost jako soubor mnoha hráčů s mnoha různými zájmy, kteří neustále uzavírají a ruší mnoho různých spojenectví a celkově se to dá přirovnat nejlépe k počasí. Lze odhadnout, že v létě bude teplo a v zimě zima a na podzim bude víc pršet, že do budoucna bude přibývat nejrůznějších klimatických anomálií (ano, změna klimatu je skutečností a kdo to nevidí, je slepý), ale reálně nelze s jistotou určit, jestli bude ode dneška za týden pršet nebo ne. V chaotickém systému podobnému počasí prostě nemůžou dlouhodobé konspirace fungovat stejně jako nejsou reálné ambice poručit větru dešti.
Samozřejmě, že se jednotliví hráči neustále snaží zasahovat do společenské reality tak, aby jim to přineslo nějaký prospěch, což někdy vyjde a jindy se to šeredně zvrtne. Ale události, které uvedly do pohybu významnou část populace některých blízkovýchodních zemí, zvláště pak Syřanů, zahrnují tolik vnitřních i vnějších aktérů, že je prostě nelze post hoc připisovat nějaké Spojenými státy řízené konspiraci protože „Cui bono!“
Samozřejmě, že USA mají lví podíl na destabilizaci Blízkého Východu, o tom by dnes už pochyboval snad jen fanatik. Ale nevidím v tom žádný promyšlený záměr, nemyslím si, že by někdejší Bushova administrativa kalkulovala s tím, že smyslem celé věci je spustit o 14 let později uprchlickou vlnu. Americké angažmá na Blízkém Východě nebylo promyšlenou konspirací, ale sérií špatných odhadů situace a pokusů řešit následky těchto špatných odhadů. To poslední, co si Američané představovali a přáli, byl boj tradičně levicových a separatisticky laděných Kurdů s islamistickými fanatiky o ropná pole, která chtěli mít pod palcem.
Setkal jsem se mimochodem také s dosti bizarní představou, že někdo (tedy nějací pověstní „Oni“, nejspíš, jak jinak, Američané) dávají Afričanům peníze na cestu do Evropy. Je absurdní si myslet, že by se něco takového neprovalilo už skrze někoho z první stovky přišedších. Konspirace vyžaduje přísné utajení, něco takového by utajit nešlo.
Skutečnost je taková, že současné události nikdo neřídí a je zcela vyloučené jinak než šťastnou náhodou uhodnout, jaká bude situace za rok či dokonce za pět let. Dějiny dávají smysl jen zpětně – při takovém pohledu se pak jeví jako sled nevyhnutelných kauzálně propojených událostí – ale ve většině případů neumožňují věrohodnou predikci (a i tam, kde ji umožňují, tak jen v hrubých rysech a omezené časové perspektivě, příkladem může být tušení Evropanů koncem třicátých let, že válka je na spadnutí). Stejně tak lze rozumně uvažovat o tom, že naši civilizaci čeká nějaká forma kolapsu, která může vyústit v civilizační propad nebo naopak v revoluční a pokrokovou systémovou změnu, ale kdy a jak k tomu dojde, to předpovědět nedokážeme.
Pokud tedy za vším tím „bordelem“ nikdo nestojí, nikdo jej záměrně neplánuje a neorganizuje, pokud nemáme žádné skutečné vědění o budoucích událostech stejně, jako nemáme v individuální rovině žádné jisté vědění o tom, zda série našich rozhodnutí a činů vyústí v osobní úspěch nebo naopak v tragédii, co můžeme vlastně dělat?
Odpověď zní, že za jakýchkoli okolností si můžeme zvolit, jakými lidmi budeme. Zda budeme chtít být lidmi dobrými, nesobeckými a laskavými, nebo naopak lidmi zlými, sobeckými a nenávistnými. Nemůžeme s jistotou určit, co z toho je pro nás v dlouhodobé perspektivě výhodnější, na čem víc „vyděláme“. V žádném případě neplatí, že právě sobectví a neláska přinesou větší profit, neplatí ovšem ani opak. Je vůbec třeba přestat takto kalkulovat, protože – jak bylo vyjasněno výše – člověk se stejně nedopočítá. „Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.“ (Mat. 6,34)
Mocnosti tohoto světa, ty globální i ty lokální, mají bezesporu velkou moc nad našimi životy a to i přesto, že je pro ně budoucnost prakticky stejně neproniknutelná jako pro běžné smrtelníky. Ale žádná z nich nemá moc zvrátit rozhodnutí svobodného člověka být, s pomocí Boží*, dobrým člověkem.