To svět se…

Stále se v nitru snažím doufat, že to, co se děje v poslední době, je jen noční můra z níž s úlevou procitnu. Zdá se mi totiž, že se světem šíří pandemie nenávisti a blbosti, jejíž důsledky mohou být nakonec horší než v případě španělské chřipky nebo i černé smrti.

Vskutku mám pocit, že i lidé, kteří donedávna působili vcelku rozumným dojmem, zcela ztratili soudnost a schopnost kritického myšlení a pro mne zcela nestravitelným způsobem blouzní. Aniž by se obtěžovali analyzovat situaci, jsou experty na aktuálně probíhající konflikty (střelba do vlastních řad: Jak dlouho ještě budou někteří mí soudruzi tvrdit, že „chudák Rusko se jenom brání“?), zaujímají zásadní stanoviska ohledně toho, co si lidé smějí a co nesmějí oblékat, stále dokola ztotožňují islám se saúdskoarabským režimem a nyní s řáděním Islámského státu…

Zkusme se nad tím přeci jen trochu zamyslet:

Události na Ukrajině jsou jednou z aktuálně probíhajících tragédií a v žádném případě není možné prohlásit jednu stranu konfliktu za jednoznačně dobrou a druhou za jednoznačně zlou. Ukrajinští náckové jsou významným faktorem, ne že ne, a možná brzy přerostou Porošenkovi přes hlavu. Separatisté jsou klerofašisté a soudný člověk se jen stěží bude hlásit k jejich vidění světa. A Rusko pochopitelně je agresor; musím říci, že mne Putin poněkud překvapil. Je to samozřejmě narcistický psychopat, ale věřil jsem, že bude natolik soudný, že se spokojí s Krymem. Takto celý vývoj událostí velmi nepříjemně připomíná sled událostí, jímž před sto lety začala světová válka.

Dalším diskutovaným tématem je konflikt izraelsko-palestinský. I v tomto případě se mi zdá, jako by se lidé, kteří jej komentují, zbláznili. V podstatě jsou vtaženi do osidel propagandy jedné nebo druhé strany a tuto propagandu dál a s absurdně absolutním přesvědčením šíří. Ale je zde opravdu komu fandit? Celý tento konflikt je v podstatě vendetta – otázka „Kdo si začal?“ už dávno pozbyla smyslu. Upřímně řečeno mám pocit, že izraelští jestřábi a Hamás koexistují v jakési vzájemně prospěšné symbióze, protože jeden druhému poskytuje raison d’être. Kdyby došlo k zázraku a byl nastolen mír, například vytvořením izraelsko-palestinské konfederace, brzy by oba tábory skončily v propadlišti dějin. Takto však mají obrovský potenciál ovládat své ovečky pomocí strachu, což je velmi mocná páka.

Jinak: To, že rakety Hamásu skoro nikdy nic netrefí, zatímco Izraelci trefují dobře a zabíjejí přitom víc lidí, než je dle mého soudu přijatelné (totéž se týká samozřejmě i bojových akcí USA), nic nemění na tom, že počínání Hamásu je nepřijatelné zcela (ani se nesnaží předstírat, že útočí na vojenské cíle).

Je to velké neštěstí a bude zapotřebí nevídaného množství dobré vůle na obou stranách, aby bylo možné navzdory vzájemným křivdám udělat krok směrem k dlouhodobému míru. Mimochodem: Toto je primárně etnický, nikoli náboženský, konflikt, rozhodně se nejedná o nějakou válku „civilizace“ s islámem. Jinak je tomu ale v Iráku a Sýrii.

Islámský stát… Inu, Islámský stát je bezpochyby zloduchem roku, o tento titul jej už jen stěží někdo připraví (i když – pokud by se Putin hodně snažil…). Al-Káida je oproti němu chudá příbuzná. Jsem hluboce přesvědčen, že všechny relevantní síly by se měly proti této hrozbě spojit, což mimo jiné znamená, že by USA a Írán měly zakopat válečnou sekeru. Islámský stát je hrozbou, ale současně také symptomem naprostého selhání americké politiky v Iráku a Afghánistánu. Jak pravil jeden můj přítel, pokud už ty země Američané dobyli, měli svěřit civilní správu Britům, kteří s něčím takovým mají zkušenosti. Irácké i Afghánské tažení skončily naprostým fiaskem, z něhož se budou Spojené státy ještě dlouho vzpamatovávat. Jedním z důsledků je i vznik Islámského státu. Ostatně v minulosti nastalo něco podobného: V rámci války ve Vietnamu padaly americké bomby i na Kambodžu a zabily půl milionu rolníků. Vzestup popularity Rudých Khmérů a jejich následné převzetí moci s tímto bezprostředně souvisely. Vietnamská válka byla ostatně také fiasko.

A tím se dostáváme zpět k Islámskému státu: Ano, to, co tato organizace dělá, je kruté, barbarské a odsouzeníhodné. Je to důvod k rozšíření této charakteristiky na islám jako takový? Zkusme se nyní zamyslet nad tím, kolik krutých, barbarských a odsouzeníhodných činů bylo spácháno ve jménu svobody a demokracie (výčet případů od války v Korei po současné konflikty by byl předlouhý). Znamená to, že třeba na základě masakru půl milionu kambodžských rolníků musíme odsoudit demokracii?

Navíc je třeba si uvědomit, že aktuálně jsou největšími nepřáteli IS muslimové (a to i sunnitští – Kurdové), nikoli iráčtí křesťané či jezídové – těch je mi samozřejmě hluboce líto, ale početně mezi nepřáteli IS tvoří jen malou část. A rozhodně stoupenci IS nejsou reprezentativním vzorkem muslimů stejně, jako Westboro Baptist Church není reprezentativním vzorkem křesťanů. Muslimové po celém světě se začínají proti IS ozývat, což je dobře, doufám, že v tom budou pokračovat.

Osobně si myslím, že IS usiluje přesně o tu reakci, jaká dnes převládá, tedy že záměrem IS je vystupňovat nenávist nemuslimů k islámu. Dává to velice dobrý smysl, protože to může vést k snižování míry vzájemné komunikace, ghtettizaci muslimů, nárůstu vzájemného strachu – a strach, jak již bylo řečeno, má velký manipulativní potenciál. Pakliže izraelští jestřábi a Hamás žijí v určité symbióze, zdá se, že IS může vyvolat podobnou symbiózu, ale tentokrát globálních rozměrů. Pakliže by k tomu došlo, Bůh nás ochraňuj.

Poslední věc, o níž se chci zmínit, je v porovnání s výše uvedenými konflikty zdánlivě banální, nicméně patrně nejlépe ilustruje následky pandemie blbosti a nenávisti v Česku. Jedná se o reakce na rozhodnutí Veřejné ochránkyně práv Anny Šabatové, která se postavila na stranu studentky ze Somálska, jíž Střední zdravotnická škola v Praze zakázala nosit na hlavě hidžáb. Paní Šabatová správně konstatovala, že se jedná o nepřímou diskriminaci. Je to dokonce tak ukázkový případ nepřímé diskriminace, že jej budu používat jako ilustrativní příklad. Nepřímá diskriminace je takové jednání, které zavedením zdánlivě neutrálního a „férového“ pravidla poškozuje některou ze skupin, na níž se vztahuje antidiskriminační legislativa, v tomto případě lidi hlásící se k náboženské víře. Klasickým příkladem nepřímé diskriminace je bezpodmínečný zákaz vstupu psů do objektů, který diskriminuje nevidomé a lidi s asistenčními psy. V případě té školy je zákaz pokrývek hlavy zdůvodněn tím, že jsou neslušné, ve skutečnosti je však muslimský šátek součástí oblečení slušného. Hidžáb tedy nelze ztotožňovat s čepicí kšiltem dozadu.

Naskýtá se rovněž otázka, zda by paní ředitelka zakázala pokrývku hlavy třeba řádové sestře, přičemž je docela představitelné, že by nějaká řádová sestra mohla mít zájem takovou školu studovat. A pokud by zakázala, zda by reakce veřejnosti na paní Šabatovou byla stejná jako je nyní. Dost o tom pochybuji.

Ale to vše zastírá nahou pravdu o tom, jak daleko jsme zašli, když vůbec zcela vážně řešíme, co si středoškolačka může a co nemůže vzít na sebe! Copak to sakra není prostě její problém? Co je těm lidem po tom? V čem je problém, když se někdo obléká podle tradic své vlastní kultury? Ať si jeptišky nosí hábity, mnichové kutny, rastafariáni dredy, kršnovci indické oblečení, sikhové turbany, mormoni obleky a muslimky šátky. No a co? V dobách reálného socialismu se kádrovalo na základě odlišného vzhledu („Kdo máš dlouhý vlas, nechoď mezi nás!“) a byl to dozajista jeden z nejodsouzeníhodnějších aspektů tehdejšího režimu. A teď budeme zavádět „Kdo máš hidžáb, nechoď mezi nás!“ a ještě na to budeme hrdí a budeme vulgárně útočit na ty, kdo takovou politiku odmítají? Běžte do háje…

(Mimochodem – všimli jste si, že v současné době přinejmenším v internetových diskusích nejvíc kádrují antikomunisté? Na druhou stranu ani komunisté občas nezůstanou stranou, zvláště pokud jde o Jiřího Dolejše.)

Doba, v níž žijeme, mi připadá šílená, a snad ještě šílenější je to, jak na ni většina lidí, alespoň u nás, reaguje. Jak jsou lidé ochotni přijmout za pravdu ničím nepodložený výmysl zveřejněný na zcela obskurním webu či kolující po sociálních sítích (například oblíbené hoaxy o cikánech) a odmítat tvrdá fakta jen proto, že se jim nehodí do krámu, jak snadno lidé podléhají propagandě libovolného druhu, jak se vyžívají v nenávisti k těm, které se rozhodli pokládat za nepřátele. Je to samozřejmě jeden z důsledků existenční a snad i existenciální úzkosti vyvolané celosvětovou krizí, ale to není omluva.

Můžeme sice spolu s Immanuelem Kantem říci „A budeme mít neřestí kultury a civilizace (které jsou ze všech nejvíce zraňující) víc než dost, abychom odvraceli zrak od chování lidí z obavy, že si sami způsobíme jinou neřest, totiž misantropii.“; nicméně mám pocit, že vybroušená ironie osvícenského filosofa v této chvíli prostě nestačí a na otázku „Co to je, co to je, co to je, co se to děje?“ lze, spolu s H.N.F., odpovědět jen jedním způsobem.