To, o čem chci psát, mi připadá zcela banální, nicméně se stále znovu, zvláště na sociálních sítích, setkávám s lidmi, kteří neznají pravdu o zázračné formuli trvalého životního štěstí.
Tato pravda je prostinká: Žádná zázračná formule trvalého životního štěstí neexistuje. Plky typu „Jediným důvodem, proč jsme šťastní, je to, že jsme se rozhodli být šťastní. Štěstí je volba a utrpení právě tak.“ (Miguel Ruiz) jsou stále ještě mezi lidmi populární, patrně jako součást konglomerátů memů, které Marx metaforicky označil jako „opium lidu“. Nicméně přijměme Ruizovo tvrzení jako hypotézu a zvažme, zda odpovídá realitě.
Staženo z Facebooku. To lidé opravdu nevidí, jak příšerný kýč tato kombinace líbivého textu a pastelového obrázku je?
Empiricky jsem tuto hypotézu testoval sám na sobě, když jsem v minulosti také podlehl iluzi, „že je to všechno jen o mé mysli“. Věnoval jsem se rovněž důkladnému pozorování těch svých bližních, kteří se ji rovněž snažili aplikovat. Nutno říci, že aplikace této hypotézy skutečně může přinést nějaké pozorovatelné subjektivně vnímatelné změny v pozitivním smyslu, jenže obvykle nanejvýš v řádu několika měsíců. Je to dle mého názoru v podstatě placebo efekt. Můžeme se takto „vyhecovat“ a duchovně s nadšením masturbovat nad tou či onou motivační příručkou, a nějakou dobu se opravdu cítit lépe. Nicméně jsem přesvědčen, že v dlouhodobém horizontu se to zase srovná, leckdy i tak, že dojde naopak ke zhoršení.
Jeden můj kamarád dával před lety po delší dobu na svůj Facebook přepjaté, až hystericky působící „sluníčkové“ statusy – a pak se tam náhle objevila věta „Už nemůžu dál, chci se zabít.“ Po pravdě řečeno mě to vůbec nepřekvapilo. Pokud je člověk indoktrinován nějakou verzí víry v „pozitivní myšlení“ a přestane se mu dařit, má, celkem logicky, snahu svalovat vinu sám na sebe (protože je to přece „jen v jeho hlavě“), což je pochopitelně stejně nesmyslné, jako svalování viny za neúspěch a utrpení jen na druhé, ale postrádá to psychohygienický aspekt toho druhého.
Pravda je prostá: Svůj svět, vnitřní i vnější, kontrolujeme částečně (nebudu zde nyní řešit filosofickou polemiku o existenci či neexistenci svobodné vůle a budu hovořit ve smyslu „jako bychom nějakou měli“). Do určité míry můžeme usilovat o to, abychom žili kvalitní a šťastný život, a to je přirozeně v naprostém pořádku. Ale myslet si, že utrpení je jen naše vlastní volba a můžeme se mu nějakým správným „naladěním mysli“ vyhnout, znamená hrát si na Boha. Zamyslel se vůbec některý z proponentů víry v „pozitivní myšlení“, co by mu asi řekla matka dítěte, jež zahynulo při nějaké zcela nesmyslné nehodě? Co by asi odvětila Ruizovi, kdyby se ji snažil přesvědčit, že si své utrpení zvolila sama?
Měli bychom se učit přijímat život takový jaký je a učit se, mimo jiné, také žít s utrpením, a ne se snažit utrpení nějakým zázračným způsobem „odmyslet“ – a když přijde, být vůči němu bezbranní. Motivační a „esoterický“ brak nemá dle mého názoru ani cenu papíru, na němž je vytištěn, nicméně jsem si vědom jeho přitažlivosti v dnešní, na viditelný úspěch tolik orientované době. Pokud bych měl tento „žánr“ nějak označit ve smyslu Marxovy metafory, řekl bych, že je „pervitin lidu“. Nějakou dobu dělá člověku dobře a pak už jeho oběť jen zoufale touží po návratu onoho nakrátko se objevivšího počátečního skvělého pocitu (a také, stejně jako pervitin, může „pozitivní myšlení“ vyvolat psychózu).
Mé ambice, pokud jde o tuto úvahu, nejsou nikterak zásadní: Vím, že argumentačně víru v „pozitivní myšlení“ u jejích stoupenců nevyvrátím, tak, jako nevyvrátím žádné jiné iracionální přesvědčení; ale snad by tento článek mohl pomoci poněkud ulehčit nepříjemnou kocovinu člověku, který si tím prošel a pomalu začíná chápat, že opravdu není Bohem.