Dnes, kdy si připomínáme jednu z nejdůležitějších událostí světových dějin (ať už ji hodnotíme jakkoli), bych se rád podělil o tři intelektuální impulsy, které mě přivedly k radikálnímu levicovému, tj. marxistickému, smýšlení. Je to filmová trilogie Matrix, pojem „lidské zdroje“ a filosofie Immanuela Kanta.
Jako první jsem se seznámil s geniální trilogií bratrů Wachowských, kterou jsem ale dlouho interpretoval především gnostickým prizmatem, tedy jako duchovně-iniciační dílo a nikoli jako sociálně-kritickou metaforu. Což neznamená, že bych se toho gnostického výkladu posléze vzdal, ostatně gnose a marxismus mají víc společných rysů (především falešné vědomí a emancipace od něj), než se na první pohled může zdát.
Později jsem rok studoval personální management a tam jsem se seznámil s pojmem „řízení lidských zdrojů“. V té době mi na tom slovním spojení nepřipadlo nic zvláštního, nepřemýšlel jsem o něm a bral to jako fakt.
Všechno mi to „sepnulo“ dohromady ve chvíli, kdy jsem se začal důkladněji zamýšlet nad Kantovou etikou, jejímž leitmotivem je přesvědčení, že člověk nesmí být chápán jen jako prostředek, nýbrž vždy musí být brán ohled na to, že je sám také cílem. V té chvíli jsem pochopil souvislost pojmu „lidské zdroje“ s matrixovou metaforou člověka jako baterie a zrůdnost systému, kde je lidská bytost především zdrojem.
Pak již bylo nasnadě sledovat Kantovu myšlenku přes Fichta, Hegela a Feuerbacha až k Marxovi a jeho úvahám o odcizení a emancipaci člověka, jakož i jeho nelítostnému útoku na kapitalistickou ideologii. A tím i k přesvědčení, že společnost, která pokládá za normální hovořit o „řízení lidských zdrojů“, je principiálně zrůdná, a to dokonce i v případě, kdybychom na to pohlíželi jen kantovsky, protože myšlenka člověka jako cíle a ne pouze prostředku je neoliberalismu cizí a ani umírněná levicová teorie si s tím zjevně příliš neví rady.
Ostatně i Wachowští nakonec nedokázali dospět v posledním dílu trilogie ke skutečné revoluci, což jim nevyčítám, protože aktuálně se systém jeví jako příliš silný. Je možné dospět k nějakému oboustranně přijatelnému kompromisu mezi ideologií a jejími nositeli (tj. „Matrixem“ a „stroji“) a lidmi, jak naznačuje poslední díl trilogie? Je možný svět, v němž budou svobodni jen ti, kteří o to budou usilovat a budou k tomu určitým způsobem disponováni (paralela se starověkými gnostiky), zatímco ostatní zůstanou „lidskými zdroji“, protože jakékoli jiné rozuzlení by vedlo k naprosté katastrofě?
Nebo prostě zatím nenastal čas k revoluci a je třeba usilovat alespoň o částečné zlidštění systému? Musím říci, že syntéza, k níž Wachowští hegeliánsky dospívají, je pro mne neuspokojivá, nicméně ji chápu jako velkou intelektuální výzvu.
Vraťme se však ústřední myšlence, jíž se zde zabývám: Společnost, která pokládá lidi za zdroj, není svobodná, respektive je svobodná jen pro někoho (lidí, kteří nakupují a využívají „lidské zdroje“). Proto pokládám z hlediska lidské svobody a důstojnosti za zcela nepřijatelné být vlastníky kapitálu považován za „lidský zdroj“.
Na svém koncertě v Česku ruský zpěvák Bulat Okudžava řekl jeden smutný bonmot: „Otrok netouží po svobodě, otrok chce mít vlastní, sobě podřízené, otroky.“ To přesně vystihuje mentalitu těch současných pravicových voličů, kteří stěží spadají příjmově a vlastnicky někam do nižší střední třídy, ale svými hlasy podporují zájmy elit (nebo alespoň velkých vlastníků a top-manažerů), aby se s nimi, samozřejmě iluzorně, ztotožnili, aby se cítili být něčím „víc“, než jsou. Je to fantazie otroků toužících stát se otrokáři, fantazie a vlhké sny, které popírají lidskou svobodu pokaždé, když o ní mluví. Tito lidé jsou ve skutečnosti svobodní zhruba stejně jako oběti stockholmského syndromu.
Nejsem si jist, kudy přesně vede či vést má cesta z tohoto otroctví. Je zjevné, že pokus, který započal před 96 lety, byl dalek přesvědčivého úspěchu a nakonec ztroskotal, ale ať už si cestu ke svobodě představujeme jakkoli, jsem přesvědčen, že na jejím počátku musí být povědomí dostatečného množství lidí o tom, že jsou z pohledu mocných „lidskými zdroji“, „bateriemi“, otroky, a že se jim to zatraceně přestává líbit. Marx tomu říkal „třídní vědomí“.