Dnes jsem na iDnes shlédl online živou debatu šesti z jedenácti kandidátů na prezidenta, přičemž hlavním tématem byla „evropská vize“. Toto téma analyzovat nebudu, zamyslím se pouze nad jednou zajímavou výměnou podpásovek, jež v diskusi zazněla, a podělím se o svůj údiv nad prolhaností paní Roithové.
Píši to po paměti, ale troufám si říci, že obsahově přesně (případně mne prosím opravte nebo doplňte). Z publika zazněl dotaz na komunistickou minulost dvou kandidátů (Zemana a Fischera). Zeman odpověděl tak, že upozornil, že do KSČ vstoupil v době Pražského jara, tedy v roce 1968, a byl vyloučen za nesouhlas s normalizací v roce 1970, přičemž Miladu Horákovou neodsoudil a nemá se za co omlouvat (naprosto souhlasím, zrovna tohle na Miloše Zemana vytahovat je opravdu absurdní). Jan Fischer povídal o tom, jak za ním celé roky chodili, statečně odolával, ale nakonec, patrně napotřetí, jim na to kývl, není na to hrdý a… tak. Upřímně řečeno ani to osobně nevnímám jako nějakou extra šmouhu jaksi „an sich“, ale jen v té souvislosti, že je dnes velký antikomunista.
Na to reagoval Jiří Dienstbier něčím, co při všech sympatiích, které k němu chovám, vnímám jako podpásovku, když položil (řečnickou?) otázku, zda je vhodné mít jako prezidenta někoho, kdo již v minulosti „podlehl tlaku“.
Zvláště v případě Zemana to bylo naprosto nefér, protože on žádnému tlaku nepodlehl, pouze se chtěl podílet na změnách v naší společnosti v roce 68, což bylo zcela legitimní, a když viděl, kam společnost spěje, nesnažil se z členství v tehdejší KSČ profitovat jakýmkoli konformismem.
Pokud se jedná o Jana Fischera: Ano, ten konformní byl, ale jak jsem psal jinde – je to prostě typ kvalifikovaného kariérního úředníka a tím by měl zůstat.
Kromě toho Jiří Dienstbier poukázal na různé kauzy spjaté s působením obou pánů v polistopadové politice, a vyjádřil pochybnost co se očisty politiky od korupce týče, pakliže by zastávali prezidentský úřad, což už jako podpásovku nevnímám, protože se to týká relevantní minulosti a politického působení obou osobností v rámci současného režimu. Bohužel k odpovědi na tuto část Dienstbierova komentáře již nebyl čas.
Do diskuse se v souvislosti s komunistickou minulostí sympaticky vložil Karel Schwarzenberg s tím, že on žádným takovým tlakům odolávat nemusel, neboť nikoho pochopitelně ani nenapadlo lákat Schwarzenberga do KSČ, zmínil novozákonní „Kdo je bez viny, ať hodí kamenem.“ – a poukázal na fakt, že snad každý udělal v životě kompromisy, na které není hrdý, ať už v politické nebo jiné oblasti. Nutno dodat, že tím u mě získal významný bod!
Následně celou záležitost využila velmi nekorektním způsobem k útoku na Jiřího Dienstbiera paní Zuzana Roithová, když poukázala na to, že pan Dienstbier hovoří v souvislosti s antikomunismem o jeho oprávněnosti jen pokud se jedná o dobu minulého režimu a odmítá jej v našich podmínkách, a vytáhla „strašidlo komunismu“.
Nejde jen o to, že to udělala, ale jak to udělala: Použila směs lží a polopravd, aby vytvořila klasického „hastroše“ (tj. argumentační faul typu „straw man“, kdy mluvčí zkarikuje oponentův názor a pak na něj zaútočí), celé to podložila vahou své osobnosti a současně patrně moc dobře věděla, že není dost času tuto záležitost prodiskutovat.
Konkrétně varovala před „stalinistickou KSČM, která se nedistancovala od své minulosti“ (lež), říkala, že KSČM má v programu jako ideové východisko marxismus–leninismus (lež) a že si to tam může každý přečíst (lež – tedy: KSČM nemá marxleninismus jako ideové východisko v oficiálních dokumentech ani tajně), zbytek jejího „hastroše“ pak byla účelová manipulace – řekla, že KSČM má v programu socialismus (pravda), ale jaksi se zapomněla podělit o to, jak jej KSČM definuje („demokratická společnost svobodných, rovnoprávných občanů, společnost politicky a hospodářsky pluralitní…“ tedy že se v žádném případě nejedná o snahu vrátit se k minulému společenskému zřízení). Řekla, že KSČM v programu pluralitu vlastnictví (pravda), ale podala to jako hrozbu znárodňování a zničení svobodného trhu a podala KSČM jako potenciální hrozbu i v tom smyslu, že její vláda může ohrozit naše postavení v EU (lež a další argumentační faul – „šikmá plocha“ či „slippery slope“; mimochodem, 1. 7. převzal vedení EU Kypr s komunistou v čele).
A celý tento balíček použila jako útok na Dienstbiera s implicitním vyzněním, že svým odmítáním současného antikomunismu vlastně útočí na základní principy Evropské unie (což, pokud to tak bylo myšleno, je další „slippery slope“, nicméně to opravdu bylo jen implicitní).
Paní Roithová tedy prokazatelně lhala. Buď příslušné materiály KSČM četla a lhala proto, že je vědomě a záměrně dezinterpretovala, nebo je nečetla a lhala, když řekla, že je četla.
Musím říci, že – ač mám na spoustu věcí jiný názor než Zuzana Roithová – vážil jsem si jí jako člověka a pokládal jsem ji za člověka čestného. Je mi poměrně líto, že jsem se mýlil, už jen proto, že si přeji co nejvíce žen v politice.
Takto paní Roithová v mém soukromém žebříčku klesla až někam k Přemyslu Sobotkovi, který ve zmíněné debatě mimochodem také blábolil nesmysly a polopravdy o KSČM a dopouštěl se argumentačních lapsů (například jeho úvaha o povaze strany na základě chování některých jejích členů – jakoby totéž nebylo možné použít proti ODS!), ale u toho mě to tak nějak nevyvedlo z míry, možná proto, že to – na rozdíl od paní Roithové – nepoužil jako přímý podpásový útok proti politickému konkurentovi.
Jen je trochu škoda, že to byl právě Jiří Dienstbier, který jako první použil nečistou formu boje, takže je možné říci, že kdo čím zachází, tím také schází. Což ale nijak neumenšuje fakt, že Zuzana Roithová nejenže použila nečestný útok, ale přidala k tomu navíc i lež jako věž!