Kdybych chtěl, „dokázal“ bych účelově vybranými statistikami a vhodně zdůrazněnými fakty, že se kupříkladu i Somálci mají lépe než my – ve srovnání s námi mizivé náklady na bydlení, žádné rozhlasové a televizní poplatky či poplatky za svoz odpadu, žádní nepřizpůsobiví občané daňově sdírající z kůže pilné podnikatele, ničím neomezená možnost seberealizace, prakticky ničím neomezované právo na ozbrojenou sebeobranu, krásné turistů prosté pláže pro rekreaci obyvatelstva a ještě k tomu tam čas od času nějaká „pravdoláskařská“ neziskovka nebo OSN zdarma rozdává jídlo, vodu, stany či léky. Tato idyla mimochodem možná vezme za své, protože v poslední době se zdá, že se tam pomaličku obnovuje ono největší zlo podle pravicových libertariánů, totiž stát.
Co tím chci říci: Aktuální hysterické snahy pokoušející se dokázat, že jsme se za komunistů měli hůř než teď, jsou z podstaty věci scestné, protože používají především ta kritéria, která se takříkajíc „hodí do krámu“. Pro mě ale opravdu není příliš podstatné, že si dnes můžeme koupit barevnou televizi za pakatel. Pro mě je jako kritérium podstatné to, zda si kupříkladu nemocný senior může dovolit navštívit lékaře poté, co zaplatí tržní nájem. Už asi nejednou jsme zmínil, že jednou z podstatných „komodit“ důležitých pro kvalitu života je i přiměřená míra jistoty, kupříkladu jistoty, že člověk v pětapadesáti neskončí po mnoha letech práce jako nezaměstnaná a nezaměstnatelná „socka“ a předmět cynického odsudku mladých, zdravých, perspektivních mlamojů.
Ergo: Ano, leccos bylo v přepočtu dražší, některé podstatné oblasti byly však levnější (bydlení, energie, zdravotnictví) a je otázka, jak kupříkladu porovnávat vyšší náklady na bydlení a doplatky na léky s nižší cenou spotřební elektroniky…