Sen ve snu, hořící ženy, bloudění městem a vůbec dosti zajímavý mnohaúrovňový sen…

Včera, tj. 22. srpna 2012, jsem si kolem šesté večer lehl do postele s knížkou povídek Raye Bradburyho, ale přemohla mě únava a usnul jsem. A zdál se mi následující vpravdě mnohoúrovňový sen o kterém budu ještě dlouho přemýšlet.

Sen začíná někde ve městě poblíž Kounicovy ulice. Je odpoledne, snad někdy kolem půl páté, jdu dolů, jakoby od Filozofické fakulty domů, a vzpomínám na sen, který se mi zdál před chvílí, kdy jsem odpoledne usnul v bytě zemřelého otce kamaráda R. P. Aspoň jsem si říkal, že to bylo asi tam, ale pochybnosti přišly později. Nejprve jsem si rekapituloval sen, který se mi tam zdál:

V tom snu ve snu jsem sledoval nějaký televizní seriál, v němž vystupoval lékař, který se díval na nějaký film či seriál v TV a viděl tam opilé lidí, kteří se snaží jet nějakým mrňavým autem, myslím, že dva vevnitř, jeden zepředu na kapotě, jeden zezadu, to auto bylo takové to dvoumístné vozítko Smart nebo něco podobného. Tato scéna tomu lékaři evokovala vzpomínku, kdy se jako mladý bavil se skupinou žen-sester (a byl tam ještě nějaký muž, asi jejich bratr), nebylo zpočátku jasné, jestli jsou to jeho (doktorovy) sestry, ale pak se ukázalo, že ano. Chtěli odjet nějaký autem, byli v něm i zvenku, strašně s tím autem houpali a pak z jakéhosi důvodu souvisejícím s tím neopatrným chováním explodovalo. To vše jsem vnímal jako aktuální děj (přenesl jsem se jako pozorovatel do vzpomínky toho lékaře). Vypukl velký, divoký požár. Doktor byl zraněn jen lehce, ale ostatní utrpěli strašné, znetvořující popáleniny. Některé sestry asi zemřely, jiné zůstaly zohavené. V té chvíli došlo ke střihu a najednou jsem byl v nějakém autobusu, do nějž nastupovaly ty popálené ženy, mohlo to být cca po 20 letech. Účasně jsem je objímal a cítil soucit. Jedna z nich se na mě přímo vrhla, z rukou měla nějaké pahýly, působila dojmem jako zombie z hororu o oživlých mrtvolách, tak nějak mechanicky… Lekl jsem se, ale poznal jsem, že trhané pohyby jsou způsobeny jejím zraněním. Poté nastoupili rodiče těch žen, sympatický starý pár, chtěl jsem obejmout jejich matku, nejprve se zdráhala, ale pak to přijala a rozplakala se. Podal jsem ruku jejímu muži, otci těch žen.

V té chvíli jsem se přenesl zpět do okamžiku, kdy jsem kráčel směrem domů a vzpomínal na sen o doktorovi. Uvědomil jsem si, že vlastně nevím, odkud jdu, jak jsem se zde ocitl a kde jsem vlastně byl, protože by bylo divné, kdybych předtím byl v bytě otce R. P. Už jsem se blížil k Lidické svou typickou rychlou chůzí a minul jsem na Antonínské nějakého chodce, asi muže. Stále jsem přemýšlel o tom, co se se mnou vlastně to odpoledne dělo: Připadalo mi to divné, velmi magické a chtěl jsem tomu přijít na kloub, tak jsem se vydal zpět, abych šel jakoby po svých stopách. Cestou jsem potkal toho člověka, kterého jsem minul cestou dolů. Myslím, že se na mě udiveně podíval. Víc o něm nevím.

Říkal jsem si, že tohle je skutečně magický zážitek, případně stav, kdy mám okno, trošku jsem se bál, co se v oné nejasné či zapomenuté minulosti skrývá.

Vešel jsem do jakéhosi staršího, vápnem čerstvě vymalovaného činžáku, snad z počátku 20. století. Bloudil jsem jím. Dostal jsem se do nějakých kanceláří, kde sídlila redakce časopisu, který se jmenoval Maxim (vím, že v reálu je to eroticko-lifestylový časopis pro muže, ale v tom snu tam toto spojení nebylo a nemám k tomuto časopisu žádné asociace) a jeden redaktor úporně cosi vyprávěl druhému. Asi něco o nějaké celebritě, bylo to důležité z hlediska prodejnosti toho časopisu. Bloudil jsem dál tím domem, ještě jednou narazil na tu redakci, vyšel dveřmi na nějaký dvůr či zahradu, nemohl jsem se chvíli dostat zpět na ulici.

Nakonec se mi z toho domu podařilo dostat ven. Asi jsem tam byl docela dlouho, už se trochu stmívalo. Na chvíli jsem se zastavil u výlohy jakéhosi pro mě neznámého scifi/fantasy knihkupectví, moc knih tam vystavených neměli, bylo už zavřeno, ale někdo, asi prodavač či majitel, byl ještě uvnitř.

Začalo se stmívat a uvědomil jsem si, že jsem mnohem dál od svého bydliště než předtím, snad někde kolem Úvozu, ale ještě dál – neznal jsem to místo. Říkal jsem si, že jsem nejen nevyřešil, kde se mi vlastně zdál ten sen o lékaři a hořících dívkách, ale že jsem se ocitl v ještě podivnější situaci než předtím. Bylo to matoucí, ale ne vysloveně nepříjemné, necítil jsem strach, spíš jakýsi údiv.

Kráčel jsem po chodníku směrem dolů z kopce a uslyšel za zády nějaký zvuk. Otočil jsem se a byl to beznohý muž na (ručně poháněném) invalidním vozíku. Ustoupil jsem stranou a naznačil jsem mu, že mě má předjet, ten chodník byl poměrně úzký a já jsem věděl, že chci jít pomalu. Předjel mě tedy a asi udělal nějaké gesto, jímž mi vyjádřil dík. Před sebou jsem spatřil autobusovou zastávku. Měl jsem radost, protože jsem věděl, že se podle ní zorientuji – zjistím, kde zhruba jsem a jak se dostanu domů. Zezadu přijížděl autobus. Viděl jsem jeho číslo, myslím, že bylo 51. Rozhodl jsem se, že za ním nepoběžím, že v klidu zjistím, kde jsem a zvolím nejlepší řešení cesty domů. Ten muž na vozíčku ale autobus stihnout zjevně chtěl a rozjel se přímo ďábelsky, často měl dokonce přední kola ve vzduchu a kus cesty jel i po silnici. U zastávky, která byla ale o dost dál, než ta, kterou jsem viděl (to byla asi zastávka pro jiný typ spojů, nebo byla zastávka přeložena o kus dál), bravurně zabrzdil otočkou, div se mu nekouřilo z pneumatik a zmizel v tom autobusu. Docela mě to zaujalo a říkal jsem si, že je to fakt frajer. Když jsem se přiblížil k zastávce, autobus už odjížděl. Prohlížel jsem si jízdní řády a přemýšlel, jak se dostanu domů.

Pak jsem se probudil, bylo půl deváté večer a já byl poměrně zmatený, protože jsem si myslel, že je už ráno. Sen patřil k těm, které nebylo třeba začít zapisovat hned po probuzení, pamatoval jsem si jej velice dobře a v klidu jej naťukal do počítače.

 *

Zajímavou synchronicitou bylo, že jsem si toho dne později večer pustil film Zvětšenina (viděl jsem jej poprvé) a motiv rozjařených mladých lidí ze všech stan visících na automobilu (zřejmě britská variace na naše středoškolské reje v rámci „posledního zvonění“) se tam objevil rovněž, ovšem bez tragických konotací.